ARCHIV

Začínáme s WiFi (část 5.)

V dalším výkladu se zaměříme již na praktickou stránku věci. Jak se tedy nejsnáze dostat k WiFi připojení?

6.5.2004 08:00 | DoubleR | Články autora | přečteno 54968×

Nejjednodušší bude se poohlédnout po okolí, jestli nenajdete někoho, kdo již toto připojení používá. Pokud nikoho nenajdete nebo neznáte, bude pravděpodobně nejjednodušší opatřit si notebook s PCMCIA nebo USB WiFi adaptérem a nějakým vyhodnocovacím programem (pro Linux lze doporučit Kismet, budete-li nuceni použít Windows, Je vhodný Network Stumbler) a začít zkoumat signály v předpokládaném místě příjmu. Vyhodnotit signál co do kvality nebude problém, horší bude najít provozovatele přístupového bodu, pokud se nám podaří kvalitní signál najít. Z některých údajů lze provozovatele vypátrat, narazit však můžete také na signály, které je velmi obtížné identifikovat a navíc se nemusí vždy jednat o WiFi připojení k internetu.

Spolehlivější metodou je začít pátrat po internetu. Předně se musíte rozhodnout buď pro připojení komerční (bývá dražší, avšak spolehlivější) nebo nekomerční (bývá přesně opačné). V některých lokalitách lze narazit i na WiFi připojení zdarma (většinou pomalé připojení 32 kB/s). Jako dobrý výchozí bod pátrání je http://www.czfree.net, doporučit lze FAQ. Pokud se budetet chtít připojit do této sítě, prohlédněte si mapy na http://www.czfree.net/mapa/. Stránka je opatřena vyhledávačem a dozvíte se zde spoustu užitečných informací.

Komerční připojení poskytuje mnoho společností, mezi hlavními na českém trhu jsou společnosti Český Telecom, Eurotel Praha, Globe Internet, GTS, TSGCom (MyNet), WideNet a řada dalších. Více informací naleznete např. na http://wifionline.net/. Je třeba upozornit na možnost tarifikování připojení, zpoplatňování a omezování objemu přenesených dat a jiné obchodnické praktiky, které se nám, ctitelům svobodné výměny informací, nemusejí zrovna líbit. Komerční poskytovatelé také někdy nabízejí instalační sady, ale nelze očekávat, že by v nabídce byly za výhodnější cenu HW komponenty, vhodné pro Linux či ***BSD. Situace zde poněkud připomíná poměry kolem dial-up připojení na začátku devadesátých let, výhrady bych měl zejména k použití volně přístupného nechráněného ISM pásma 2,4 GHz.

Pokud najdeme přístupový bod, bude asi na řadě otázka, na jakou vzdálenost bude připojení spolehlivě fungovat. Eurotel WiFi jet např. uvádí zaručenou spolehlivost na vzdálenost 30 až 90 m od přístupového bodu. Tento údaj je však nutné brát s rezervou, neboť Eurotel, stejně jako řada dalších poskytovatelů klade důraz především na mobilní internet, kde jsou poněkud jiné poměry – především se předpokládá použití notebooků s PCMCIA kartou nebo PDA s podporou standardu IEEE 802.11b. U mobilních zařízení tohoto typu nelze počítat s použitím vnější antény se ziskem a směrovými vlastnostmi. Chcete-li připojit stacionární počítač s použitím venkovní antény, bude připojení fungovat na mnohem větší vzdálenost, možné je počítat se vzdálenostmi 300 – 800 m. Limitujícím faktorem bude především úroveň rušení. Někteří wifisté se snaží o dálkové rekordy. V Austrálii spolehlivě funguje několik měsíců linka o délce 18 km a zřejmě nejdelší linku mají v sousedním Polsku – 110 km! V žádném případě však nemá cenu lámat rekordy, pokud vás zajímá spolehlivé připojení k internetu.

Pro začátek si tedy opatříme vhodnou WiFi kartu. Rozhodující pro nás bude podpora Linuxu, typ připojení k počítači (PCI, PCMCIA, USB) na v neposlední řadě také vstup pro vnější anténu. USB adaptéry nejsou příliš vhodné, neboť zpravidla nemívají vstup pro vnější anténu a lze rovněž očekávat problémy s ovladači pro Linux. Zkoušel jsem takový adaptér s čipsetem Atmel AT76C503A, který jsem dostal zapůjčený i s CD, na kterém byly ovladače pro Linux. Po delším laborování se mi ho sice podařilo zprovoznit, ale nedařilo se prakticky nic nastavit. Zkoušel jsem i jiné ovladače, např. stažené z www.berlios.de, ale výsledek nebyl o mnoho lepší. Adaptér velikosti zapalovače měl samozřejmě pouze integrovanou anténu a vstup pro externí anténu chyběl. Pro spojení s vnitřní sítí, kterou máme se sousedem v domě to stačilo, ale nevyhovovalo to mojí experimentátorské nátuře, proto jsem adaptér vrátil a rozhodl se k nákupu vlastní WiFi karty. Než se zmíním o mé volbě (čipset Intersil PRISM 2.5), je třeba zmínit se o tom, co vlastně potřebujeme na kartě nastavovat.

Již víme, že WiFi karta je kompletní transceiver (přijímač + vysílač). proto bývá nutné nastavit především vf výkon vysílače, abychom se „vešli“ do limitů, stanovených generální licencí. U přijímače je pak nutné nastavit vf citlivost – ta musí být zvolena tak, aby karta spolehlivě přijímala signál z přístupového bodu, ale aby celkový zisk ve vf cestě nebyl příliš vysoký s ohledem na silné rušící signály v sousedství. Karta se sice tváří jako „dospělý“ přijímač, ale zázraky po ní chtít opravdu nemůžeme. K dispozici je dále tzv. squelch, neboli umlčovač šumu. Funkci tohoto doplňku určitě znáte např. z CB radiostanic – přijímač běží, ale není slyšet nepříjemný šum díky tomuto umlčovači. Pokud je ale přítomen přijímaný signál, přijímací cesta se otevře a všechny obvody pracují s nastaveným ziskem, bez poklesu ciltivosti. I squelch je možné softwarově nastavovat. Samozřejmě je nutné také nastavit kanál, pokud nechceme, aby se karta sama naladila na nejsilnější přítomný signál. Další parametry, jako typ sítě (managed, ad-hoc), klíč WEP a další bezpečnostní prvky, už nesouvisejí s přijímačem jako takovým.

Jedním z nejzdařilejších čipsetů je řada PRISM firmy Intersil. Kvalita karty ve značné míře také závisí na firmware, přesněji řečeno na tom, jak si firmware rozumí s jednotlivými obvody přijímače/vysílače (čipsetu).

V následující tabulce je uveden přehled WiFi karet, pro které existují ovladače pro Linux a je také uveden typ čipsetu.

Verze pro tisk