ARCHIV

Nebojte se Slackwaru (2)

Seriál věnovaný distribuci Slackware a určený především pro začátečníky. Druhá část se věnuje samotné instalaci Slackware Linuxu.

23.2.2004 13:00 | o.k. | Články autora | přečteno 15470×

V úvodní části jsme si připravili oddíly na disku pro instalaci distribuce Slackware a nyní nám již nebrání nic v tom započít samotnou instalaci. Ještě bych rád doplnil něco o oddílu swap, který jsme si minule připravili, protože jsem pozapomněl zmínit jakou by tento oddíl měl mít přibližně velikost. Opřu se zase o svoje oblíbené tvrzení, že velikost swap oddílu se samozřejmě nedá nějak přesně určit a je opět pevně závislá na tom, pro jaký účel budeme náš počítač se Slackwarem používat. Pokud máte přibližně tak málo paměti jako já, tak zvolte velikost swap oddílu rovnou přibližně čtyřnásobku velikosti paměti RAM. V mém případě tedy něco kolem 130MB. Pokud je velikost paměti RAM kolem 64MB - 128MB je dobré mít swap oddíl velký dvojnásobek této paměti a v případě že máte paměť RAM o velikosti 256MB a více, tak obvykle postačuje vytvořit swap oddíl přibližně o stejné velikosti nebo nepatrně větší než je paměť RAM. Tato doporučení se týkají v případě použití Linuxu na desktopu, pro serverové použití se tyto hodnoty budou lišit. Je zbytečné vytvářet příliš velký oddíl swap, protože zůstane pravděpodobně z velké části nevyužit což je škoda. Pokud zjistíme, že jsme pro naši práci vytvořili příliš malý swap oddíl a nebude se nám chtít znovu přerozdělovat disk, můžeme využít tu skutečnost, že Linux umožňuje pro swap použít i speciální soubor, který vytvoříme vcelku jednoduše - o tom si povíme až někdy příště. Pojďme se již skutečně věnovat samotné instalaci Slackware Linuxu.

Instalace

Nejprve musíme provést nabootování systému jak jsme si popsali již v úvodní části přad samotným rozdělováním disku. Šťastnější z nás budou bootovat přímo z instalačního CD Slackwaru s číslem 1 a my ostatní sáhneme po bootovacích disketách (pokud už jsem je zase smazali, tak je vytvoříme postupem popsaným v úvodní části). I přes to, že bootojeme z disket nezapomeneme vložit první CD Slackwaru do CD-ROM mechaniky. Po úspěšném nabootování (volbě klávesnice) a přihlášení se do systému jako uživatel root (bez hesla) se ocitneme v nám již známém příkazovém řádku (viz obr.). Tentokrát již nebudeme spouštět program fdisk potažmo cfdisk (pokud si chcete ještě jednou zkontrolovat rozdělení disku, tak ho samozřejmě můžete spustit) a spustíme rovnou instalační proceduru a to příkazem setup. Ocitneme se v pseudografickém módu (viz obr.) zprostředkovaném programem dialog a knihovnou ncurses. Máme zde 8 voleb a pohyb mezi jednotlivými položkami provádíme klávesami - šipkami nahoru a dolů, výběr provádíme mezerníkem a potvrzení klasicky klávesou ENTER.

HELP

První položka v menu s názvem HELP nám zběžně popisuje jak používat textový prohlížeč, jak se přepínat mezi virtuálními konzolemi, jak rozdělit disk na oddíly i včetně popisu jak by měly být tyto oddíly velké a jak by měl být velký swap oddíl a jak vytvořit a aktivovat swap oddíl ještě před samotnou instalací (to pro případ, že systém nemá dostatek paměti RAM).

KEYMAP

Druhá položka v menu s názvem KEYMAP slouží ke zvolení jiného rozložení klávesové mapy. Já jsem zvyklý na klávesnici "qwerty" a proto ponechávám defaultní nastavení a tuto položku vynechávám.

ADDSWAP

Třetí položka v menu s názvem ADDSWAP připraví váš swap oddíl pro použití v Linuxu. Pokud jste nezapomněli při rozdělování disku nastavit typ oddílu swap na typ 82 (tedy Linux swap) instalátor si tento oddíl automaticky najde a připraví jej (naformátuje jej a vytvoří položku v souboru /etc/fstab umožňující automatické připojení při každém startu Linuxu). Zde bych ještě poznamenal, že swap oddíl můžeme sdílet s více různými distribucemi Linuxu a není proto zapotřebí vytvářet další swap oddíl pro jednotlivé další distribuce, které chceme zároveň se Slackwarem na počítači používat. Zahájení integrace/formátování swap oddílu potvrdíme tlačíkem YES (viz obr.). Formátování + hledání případných vadných bloků swap oddílu trvá na mém počítači (velikost swap oddílu je 180MB) něco málo přes minutu. Na závěr se objeví hláška o tom, že mám swap oddíl nakonfigurován a že řádka ve tvaru

/dev/hda2    swap    swap    defaults    0  0

TARGET

Protože mám malý disk a rozdělil jsem jej pouze na dva oddíly z nichž jeden je swap oddíl, je mně nabídnut pouze jeden oddíl (viz obr.). Pokud máte víc oddílů budete muset postupně označovat jednotlivé oddíly a dále pokračovat tlačítkem SELECT tak jako já v případě mého prvního a jediného oddílu. K dispozici jsou tři následující volby, které můžete s daným oddílem disku udělat (viz obr.).

• Format - tato volba naformátuje daný oddíl a to rychlým způsobem formátování, tzn. nebude provádět ověřování vadných bloků na disku a pouze vytvoří souborový systém. Každopádně nezapomeňte na to, že přijdete o veškerá data na tomto oddílu.
• Check - provede formátování oddílu včetně kontroly vadných bloků. Tato volba může v závislosti na velikosti daného oddílu trvat poměrně dlouhou dobu obzvláště u starších počítačů. Upozorňuji, že opět při této volbě přicházíte o veškerá data na daném oddílu.
• No - tato volba provede pouze připojení oddílu do systému (zápis do souboru /etc/fstab). V tomto případě nepřicházíte o data na daném oddílu a tato volba je vhodná pro připojení oddílu s již vytvořeným a v Linuxu připojitelným souborovým systémem. Takto můžete například připojit oddíl /home nebo /usr/local jak jsem zmiňoval v první části. Ušetříte si tak spoustu práce při případné reinstalaci systému.

• ext2 - jedná se o nativní Linuxový filesystém
• ext3 - rozšířený ext2 souborový systém s podporou žurnálování
• reiserfs - další z mnoha Linuxových žurnálových souborových systémů

Bude následovat další obrazovka (viz obr.) ve které zvolíme hustotu inodů. Já ponechám defaultní počet, tedy 1 inode na každých 4096 Bytů. Úplné formátování oddílu o velikosti 1100MB + zjištění vadných bloků trvá na mém počítači přibližně skoro pět minut. Pokud systém nenalezne další oddíl, který by mohl použít, bude automaticky pokračovat dál a to konkrétně ve výběru instalačního média (SOURCE MEDIA SELECTION). Pokud máte další oddíly, vrátí se systém zpět do výchozí obrazovky se seznamem oddílů. Vyberete další oddíl, který chcete do systému přidat a zopakujete výše uvedený postup formátování. Na závěr se vás systém zeptá, kam chcete tento oddíl připojit. Zde zadáte již několikrát zmiňované body připojení jako třeba /boot, /home nebo /usr/local. Pokud chcete některé oddíly ponechat bez formátování a bez záznamu v souboru /etc/fstab přejděte na políčko označené

---      (done adding partitions, continue with setup)

SOURCE

Tato volba v hlavní nabídce slouží ke specifikování typu instalačního média (viz obr.). Na výběr jsou k dispozici čtyři možnosti

• 1 - instalace z CD nebo DVD Slackwaru - tuto volbu použijeme my
• 2 - instalace z oddílu na pevném disku - vhodné například v případě, že nemáte na počítači ani CD-ROM mechaniku a instalační CD jste si nechali nakopírovat na disk
• 3 - instalace s využitím NFS - tedy síťová instalace z nasdíleného adresáře přes NFS
• 4 - instalace z předmountovaného adresáře - tato volba se občas také hodí - na starém počítači mně někdy instalátor nenajde automaticky instalační CD, tak jej připojím ručně do nějakého adresáře a použiji tuto volbu

SELECT

Pomocí volby SELECT provádíme základní hrubý výběr softwarového vybavení, které si na počítači přejeme mít (viz obr.). Software je zde rozdělen do několika základních logicky uspořádaných skupin.

Protože jsem omezen velikostí pevného disku a výkonem počítače odznačím v tomto menu některé základní položky. Jedná se o položku E, která obsahuje editor Emacs, který stejně nepoužívám a dávám raději přednost editoru Vim, dále to bude položka G, která v sobě zahrnuje prostředí GNOME, nepotřebuji ani sekci KDE s prostředím KDE. Rovněž vynechám položku T zahrnující TeX a nakonec i položku Y, zahrnující hry.

INSTALL

V této sekci si můžeme zvolit jednu ze šesti možností instalace (viz obr.).

• full - tato volba nainstaluje kompletní programové vybavení distribuce Slackware Linux a je to tedy nejrychlejší způsob instalace. Instalace zabere něco kolem 2GB místa na disku.
• newbie - jak již název této volby napovídá, jedná se o typ instalace určený pro nováčky. Potřebné balíčky, které systém vyžaduje pro svůj běh se nainstalují automaticky a u ostatních balíčků si můžete vybrat zda je v systému budete chtít či nikoliv. Instalace probíhá přes jednotlivé série, které jsme viděli v minulém menu. Tento způsob instalace je relativně časově náročný, ale pro nováčky velice užitečný.
• menu - je to podobný způsob instalace jako typ newbie. Jsou postupně nabízeny jednotlivé série softwaru (opět jsou nabízeny jen balíčky, které nejsou potřebné pro základní běh systému) a v nich si vybereme jednotlivé balíčky. Poté je spuštěna instalace - tedy vlastní kopírování a rozbalování balíčků. Je to podstatně rychlejší způsob než volba newbie.
• expert - stejný způsob instalace jako předchozí volba menu s tím, že jsou k dispozici úplně všechny balíčky a to i včetně těch, které jsou potřebné pro základní běh systému. Tato volba rozhodně není určena pro nováčky, protože vynecháním některých systémově důležitých balíčků může dojít k značné nestabilitě systému a systém nemusí vůbec nabootovat. Já použiji tuto volbu instalace (i když se za experta nepovažuji :-) ), protože tímto způsobem se dá nainstalovat opravdu základní minimální funkční systém a zbylé balíčky potom doinstaluji v průběhu další práce.
• custom/tagpath - tyto volby jsou vhodné pro případ, že budete Slackware instalovat na víc počítačů. Můžete si vytořit soubor se seznamem balíčků, které se mají nainstalovat a tento soubor potom jenom načíst, čímž si ušetříte spoustu práce.

Po dokončení instalace jednotlivých balíčků bude po vás systém požadovat zvolení typu kernelu (viz obr.). Zde platí to samé co jsem již psal při výběru boot disku. Pokud nemáte nestandardní hardware, tak můžete přejít na položku skip a použít tak defaultní kernel. V opačném případě můžete nainstalovat specifický kernel z instalačního CD, tedy přejít na položku cdrom (viz obr.).

V dalším kroku se dostáváme k nabídce pomocí níž můžeme vytvořit bootovací disketu (viz obr.). Já přecházím na položku skip, protože bootovací disketu mám již vytvořenou - pomocí ní jsem bootoval na začátku.

Další volbou, kterou nám poinstalační systém nastavení nabídne je možnost nastavení modemu (viz obr.). Tato volba pouze vytvoří symbolický link /dev/modem na zařízení, které přísluší našemu modemu. Pokud máte modem na druhém sériovém rozhraní, tak použijte zařízení /dev/ttyS1. Nastavení modemu si popíšeme v některém z následujících dílů.

Následuje položka umožňující povolení či zakázání hotplugu (viz obr.). Protože na tomto počítači nemám žádné USB nebo PCMCIA zařízení, tak hotplug nepotřebuji povolovat. V opačném případě bych jej určitě povolil.

Následuje velice důležitá sekce ve které se konfiguruje zavaděč (LInux LOader) (viz obr.). Máte zde tři možnosti:

• simple - systém se pokusí nadetekovat operační systémy na vašem počítači a vytvoří jim příslušné položky v bootovacím menu. Může se ale stát, že se detekce nepovede a nebudete potom moci nabootovat například Windows. Nic není ztraceno - můžete LILO (konkrétně jeho konfigurační soubor nacházející se v /etc/lilo.conf) opravit ručně. Popíšeme si někdy v následujících dílech seriálu.
• expert - tato volba umožní ruční nastavení voleb.
• skip - můžete instalaci zaváděče přeskočit. Potom se bude zavádět operační systém, jehož zaváděč je uložen v MBR (Master Boot Recordu). Linux budete moci nabootovat buď z bootovací diskety vytvořené v předešlé volbě nebo z DOSu pomocí programu LOADLIN.

hdc=ide-scsi

Nakonec bude následovat volba ve které musíme specifikovat kam chceme zaváděč uložit (viz obr.). Zde bych doporučil použít zápis do MBR i když se u této volby píše, že je zde možné nebezpečí. Nikdy jsem se zápisem do MBR neměl problém - maximálně si přepíšete MBR vytvořený Windows, ale to nevadí, Windows můžete pohodlně nabootovat za pomoci lila.

Bude následovat volba pro konfiguraci myši (viz obr.). Nejedná se o konfiguraci myši pro použití v grafickém prostředí, ale o použití myši ve virtuálních terminálech pro snadné kopírování textu prostředním tlačítkem. I když budete používat pouze grafické prostředí, tak je vhodné myš nakonfigurovat vybráním správného typu myši (většinou ps2 nebo imps2), kterou používáte a v následující položce (viz obr.) zadejte volbu NO, která zajistí, že myš se nebude používat, ale konfigurační soubor bude připraven pro pozdější použití.

Další volbu týkající se nastavení síťové karty přeskočím (protože na tomto počítači nemám síťovou kartu a také z toho důvodu, že se tímto tématem budu zabývat v jednom z následujícíh dílů).

Přeskočil jsem tedy až na volbu nastavení služeb (viz obr.), které si přejeme automaticky spouštět po startu. Zde odznačím kompletně všechny služby, protože zatím nejsem připojen k síti, nemám připojenou tiskárnu a také z důvodu úspory systémových prostředků. Službami se budu také zabývat v jednom z dalších dílů.

Následuje nastavení časového pásma (viz obr.). Pokud BIOS počítače není nastaven na univerzální čas UTC/GMT, použijeme volbu NO a nastavíme ručně časové pásmo (viz obr.) na položku Europe/Prague.

Zbývá nám už jenom vybrat si nějaký defaultní manažer oken (viz obr.). Zde uplatníme MEZERNÍK pro označení (já vybírám fluxbox) a potvrzením tlačítkem OK se dostáváme k poslední konfigurační volbě a tou je zadání hesla pro uživatele root (viz obr.), tedy superuživatele. Výběr hesla ponechám na vás avšak dodám, že heslo by nemělo být příliš jednoduché. Přikládám ukázky správně volených hesel: *^5g!:1?, ()lsp@@9, i8#6#1*x, ++c$!jke, *2zt/mn1.

Tímto se dostáváme zpět do hlavní nabídky a nezbývá nám nic jiného než zadat poslední volbu EXIT (viz obr.), čímž se nám vysune CD z mechaniky CD-ROM a poté již stačí zmáčknout kombinaci kláves CTR-ALT-DELETE pro restart systému.

Po restartu bychom měli spatřit bootovací nabídku systému minimálně s volbou Linux a Linux by měl po uplynutí časového okamžiku nabootovat.

Více o tom jak dál ale až v příštím dílu :-)

Verze pro tisk