Soubory jsou prvním způsobem komunikace programu s okolím, kterým se bude seriál zabývat.
22.3.2006 06:00 | Jiří Václavík | přečteno 44295×
Soubory jsou místa k ukládání nebo přenosu dat. Můžeme s nimi různými způsoby manipulovat. Právě tím se budeme v několika následujících dílech zabývat.
Práce se soubory spočívá ve vytvoření ovladače, což je datový typ, který potom soubor zprostředkovává. Pomocí něj lze do souboru zapisovat nebo naopak data získávat.
Narozdíl od dosud poznaných datových typů nemá ovladač souboru žádný prefix. To způsobuje, že s ním musíme pracovat v určitých případech trochu jinak - například při předávání podprogramům, kopírování apod. Obvykle musíme použít typegloby.
Důležité je, že práce s ovladačem je univerzální, ať se jedná a jakýkoliv zdroj dat. Nezáleží na tom, zda jde o socket, textový soubor, výstup roury nebo standardní vstup.
Existují 3 standardní ovladače, které jsou vždy automaticky otevřeny. Neodkazují na soubor, ale na výstup (obrazovku) nebo vstup (klávesnici): STDIN (standardní vstup), STDOUT (standardní výstup) a STDERR (standardní chybový výstup - jde o výpis hlášení, která nejsou ve zdrojovém kódu - například chyby).
Ovladač je v případě textových souborů vytvářen funkcí open nebo sysopen. Později, až se setkáme například s prostředky meziprocesorové komunikace, zjistíme, že lze ovladače vytvářet i pro jiné soubory než textové.
Nejjednodušší volání funkce open má 2 parametry - jméno ovladače a jméno otvíraného souboru (pozor na přístupová práva). Jméno souboru může být absolutní i relativní. Před jménem souboru je třeba ještě dát najevo, jak bude soubor otevírán. Na výběr je jedna z následujících možností.
Uvedením < otevřeme soubor jen pro čtení:
open(DATA, "<soubor");
< je nastaveno implicitně, takže zápis bez určujícího znaku bude ekvivalentní.
open(DATA, "soubor");
Teď máme k dispozici ovladač DATA, se kterým můžeme pracovat stejně jako s kterýmkoliv jiným ovladačem.
Chcete-li zapisovat do souboru pomocí znaku > a soubor ještě neexistuje, vytvoří se. Pokud ale již existuje, bude původní obsah bez potvrzení smazán. Existuje metoda, která umožňuje vyšší kontrolu nad souborem. Tou jsou operátory pro zjišťování informací o souborech. V některém blízkém díle se jimi budeme také zabývat.
open(DATA, ">soubor");
Skrze ovladač pro přípis můžeme zapisovat, ale nikoliv mazat. Text se zapisuje na konec souboru. Pokud soubor neexistuje, vytvoří se.
open(DATA, ">>soubor");
Otevření dalšího ovladače pro standardní výstup se dá využít například tam, kde se program až za běhu rozhoduje, kam bude zapisovat. Ovladač se vytváří jako zápis do souboru -.
open(DATA, ">-");
A pro úplnost ještě dodejme, jak se vytvoří ovladač pro standardní vstup:
open(DATA, "<-");
Znak < je opět nepovinný.
open(DATA, "-");
Ovladač jako zdroj dat může stejně dobře obsahovat i výstup nějakého shellového příkazu. Nyní přesměrujeme výstup příkazu ls / do ovladače a ovladač tak bude zpřístupňovat jména adresářů v kořenovém adresáři. Tentokrát se mód nepíše před název souboru ale až za něj.
open(DATA, "ls / |");
Pokud chceme naopak nějaký výstup přesměrovat na vstup - například na vstup příkazu more, použijeme zápis:
open(DATA, "| more");
Praktickým příkladem použití roury může být program, který odešle na danou adresu email:
$to = "nekdo\@nekde.cz";
$from = "ja\@mujpc.cz";
$subject = "Test";
$zprava = "text emailu\n";
open EMAIL, "| mail $to -s $subject -r $from" or die "Nelze spustit příkaz
k odeslání pošty. $!";
print EMAIL $zprava;
close EMAIL;
Pro vytvoření ovladače umožňujícího zápis i čtení je třeba před módy <, > nebo >> připsat znak +. U textových souborů není výskyt takových ovladačů příliš častý. Tento přístup se používá hojně například při socketové komunikaci, kdy posíláme i přijímáme data jediným kanálem.
| mód | význam |
| +< | kdekoliv v souboru lze číst i zapisovat |
| +> | kdekoliv v souboru lze číst i zapisovat, ale stávající soubor je přepsán |
| +>> | kdekoliv v souboru lze číst, připisovat se dá jen na konec, takže soubor není nikdy přepsán |
Konkrétně:
open(DATA, "+<soubor");
Mód lze uvést jako samostatný argument. Následující zápis funguje pro všechny módy. Pokud takto chcete použít rouru, musíte dát najevo jestli bude na začátku (|-) nebo na konci (-|).
open(DATA, ">>", "soubor");
Za módy >, >>, <, +>, +>> a +< lze užít ampérsand. Tím vznikne stejný ovladač jako ovladač, jehož jméno je za ampérsandem.
open(OUT, ">&STDOUT");
Ovladač OUT posílá nyní data stejně jako STDOUT na standardní výstup.
sysopen podobně jako open otevírá soubory, ale poskytuje nad nimi lepší přehled. Jako argumenty přijímá název ovladače, jméno souboru a příznaky oddělené operátorem |, které určují způsob otevření souboru.
| Příznak | Význam |
| O_RDONLY | pro čtení |
| O_WRONLY | pro zápis |
| O_RDWR | pro čtení a zápis |
| O_APPEND | pro přípis |
| O_EXCL | existuje-li soubor, skončí neúspěchem |
| O_CREAT | pokud soubor neexistuje, bude vytvořen |
| O_TRUNC | vymaže obsah |
| O_NONBLOCK | pouze neblokující otevření |
Chceme-li například do souboru připisovat a v případě, že neexistuje, jej vytvořit, funkce sysopen bude mít následující tvar:
sysopen(DATA, "soubor", O_WRONLY | O_CREAT | O_APPEND);
K zavření ovladače slouží příkaz close:
close DATA;
V případě, že je ovladač na konci programu ještě otevřený, měl by se zavřít automaticky sám.
Je dobré soubor nenechávat zbytečně dlouho otevřený a zavřít ho vždy, jakmile to je možné. Nikdy bychom třeba neměli nechávat otevřený soubor, jestliže program čeká na standardní vstup.
Nyní si na několika příkladech ukážeme práci s otevřenými ovladači. Máme-li soubor otevřený pro čtení, můžeme k datům přistupovat přes nám již známý diamantový operátor. Jako 1. a nejjednodušší příklad napíšeme program, který opíše soubor data.txt na výstup.
open(DATA, "data.txt");
print <DATA>;
close DATA;
print je zde voláno v seznamovém kontextu. V každém prvku seznamu je řádek. Zkusme to samé s tím rozdílem, že zavoláme print opakovaně ve skalárním kontextu:
open(DATA, "data.txt");
print scalar $_ while <DATA>;
close DATA;
Teď vytvořme (hodně zjednodušenou) analogii příkazu cp. Bude umět jen kopírovat soubor do jiného. Oba soubory budou zadány. Naše verze zatím nebude přijímat ani argumenty z příkazového řádku. K tomu se dostaneme až v díle o spolupráci s příkazovým řádkem.
my $zdroj;
my $cil;
print "Zadejte zdrojový soubor: ";
chomp($zdroj = <STDIN>);
print "Zadejte cílový soubor: ";
chomp($cil = <STDIN>);
open(ZDROJ, $zdroj) or die "Nelze zapisovat do souboru: $!";
open(CIL, ">$cil") or die "Nelze otevřít soubor: $!";
print CIL <ZDROJ>;
close ZDROJ;
close CIL;
Prakticky veškerá činnost probíhá na jediném řádku, v němž kopírujeme jeden soubor do druhého.
Jako další ukázku si předvedeme přípis do souboru data.backup, kam přidáme nový řádek.
open(SOUBOR, ">> data.backup") or die "Nelze otevřít soubor: $!";
print SOUBOR "20060313 55000 0 0 0\n";
close SOUBOR;
Na závěr zjistíme 5 nejčastějších řádků ze souboru .bash_history nebo jiného souboru s historií příkazů. Prvním krokem bude načtení všech příkazů z tohoto souboru do hashe, kde klíčem bude vždy příkaz a hodnotou počet použití.
my $historie = $ENV{"HISTFILE"}; #cesta k souboru s historií
my %stat;
open(PRIKAZY, $historie) or die "Nelze otevřít soubor s historií!";
while ($prikaz = <PRIKAZY>){
chomp $prikaz;
$stat{$prikaz}++;
}
close PRIKAZ;
Poznámka - zápis cesty jako $ENV{"HISTFILE"} je lepším - tedy obecnějším - řešením než natvrdo zadaná cesta /home/user/.bash_history. V systémové proměnné $HISTFILE je uložena cesta k souboru s historií. Hashová proměnná %ENV souvisí se spoluprácí s operačním systémem, kterou se teprve budeme zabývat.
Podle hodnot ale nelze řadit hash. Abychom si zjednodušili práci, vytvoříme pole, do jehož každého prvku uložíme text ve formátu počet_použití_příkazu - příkaz.
foreach my $klic (keys %stat){
$radky[$i] = "$stat{$klic} - $klic\n";
$i++;
}
Pole číselně (nemusíme si všímat případného varování) seřadíme a tiskneme požadovaný počet řádků.
foreach my $klic (sort {$b <=> $a} @radky){
print $klic;
$pocet--;
last if $pocet == 0;
}
Ještě aktualizujeme deklarace proměnných a získáváme celý zdrojový kód.
To byly nejzákladnější příkazy z oblasti práce se soubory, na které příště navážeme.