Každý větší a i řada menších programů vyžaduje konfigurovatelnost. Pro běh v různých podmínkách bude vyžadovat různě nastavené implicitní hodnoty. Program by měl být v tomto směru dostatečně flexibilní, abychom, pokud možno, nikdy nemuseli pro změnu výchozího nastavení zasahovat do zdrojového kódu algoritmu.

Konfigurace pomocí proměnných ve zdrojovém kódu

První způsob konfigurace, který nás většinou napadne, je umístění speciálního deklaračního bloku do zdrojového kódu, případně import souboru s konfigurací pomocí require v bloku BEGIN. V něm si uživatel modulu výchozí hodnoty nastaví.

Program pak může začínat následovně.

#!/usr/bin/perl
use strict;
use warnings;

### NASTAVENÍ - ZAČÁTEK### 

my $login = "vase_jmeno";
my $heslo = "vase_heslo";
my $host  = "localhost";

### NASTAVENÍ - KONEC ###

Zdánlivou výhodou je jednoduchost. Tento postup lze v odůvodněných případech použít v pomocných programech pro vlastní potřebu, ale už vůbec není vhodný pro jakoukoliv masovou distribuci.

Nevýhodou je zejména zasahování uživatele do zdrojového kódu. Rozhraní a zdrojový kód by totiž měly být striktně oddělené, což zde vůbec není pravda. Na uživatele je také kladena nutnost alespoň základní znalosti syntaxe Perlu, což je nárok, který by tu být vůbec nemusel. V neposlední řadě při hromadném použití je třeba upravovat každou instanci zvlášť, což na přehlednosti nepřidá.

Tato metoda se dobře hodí prakticky jen pro vnitřní potřebu autora kódu, nikoliv pro uživatelské nastavení. Například se lze často setkat s něčím jako je

my $DEBUG = 0;

YAML soubor

Výrazně lepší je import datové struktury ve formátu YAML ze speciálního souboru. YAML slouží k uchovávání proměnných napříč různými skriptovacími jazyky. Perl jej podporuje také. Předtím, než začnete psát konfigurační soubory v YAML formátu, čtěte dále. Dostaneme se k modulu Config::Auto, který umí číst mimo jiné YAML konfiguraci.

Konfigurace pomocí voleb příkazového řádku

Podstatně čistější metoda pro konfiguraci je také umístění dat do argumentů příkazového řádku. Pro každé volání tak volíme parametry zvlášť.

$ ./program.pl localhost pepa heslo

Lepší je však nechtít heslo jako parametr, ale říci si o něj interaktivně (například pomocí modulu Term::ReadPassword). Interaktivita se nám však často nemusí hodit a pak nezbude než použít nějaký konfigurační soubor.

Volba -s příkazu perl může sama rozpoznávat přepínače typu pravda/nepravda. Můžeme též použít krátké přepínače

$ ./program.pl -h localhost -u pepa

nebo dlouhé přepínače.

$ ./program.pl --host localhost --login pepa

Tímto tématem jsme se již zabývali a proto v případě zájmu následujte uvedené odkazy.

Interaktivní konfigurace

Již jsme naznačili též možnost postupně se na začátku běhu programu zeptat uživatele na všechny nutné údaje. To často bývá zdlouhavá činnost a nelze to dělat hromadně. Je to nevhodné i v případech, kdy uživatel často zadává stejné hodnoty (leda že by byla automaticky nabízena očekávaná hodnota přectená například z konfiguračního souboru).

Nezřídka je program dokonce volán jiným programem a tam by bylo zadávání dat na standardní výstup komplikované. V některých případech se však interaktivní zadávání hodí.

Konfigurace pomocí proměnných prostředí

Také jsme se věnovali přístupu k proměnným prostředí.

Jen poznamenejme, jak lze proměnné prostředí nastavovat zvenku. Pro jednorázové použití proměnné prostředí můžeme její hodnotu zamontovat do příkazu.

$ HOST=localhost LOGIN=pepa ./program.pl

Nyní budeme mít uvnitř programu v $ENV{HOST} a $ENV{LOGIN} nastavené hodnoty.

Chceme-li toto nastavení zachovat pro zbytek sezení shellu, použijeme příkaz export v Bashi, případně v jiném shellu set, setenv apod.

$ export HOST=localhost
$ export LOGIN=pepa
$ ./program.pl

Konfigurační soubory

Na CPANu máme k dispozici několik modulů pro čtení konfiguračních souborů. Jde o nejsofistikovanější volbu nejen pro rozsáhlé aplikace s velkým množstvím nastavitelných hodnot.

Nejjednodušší konfigurační soubory

Pro jednoduché konfigurační soubory nám plně postačí modul ConfigReader::Simple. Tento modul čte konfigurační soubor, ve kterém je na každém řádku pár klíč-hodnota. Klíč a hodnota mohou být oděleny prvním rovnítkem, mezerami nebo rovnítkem a mezerami okolo. Takto mohou vypadat řádky v konfiguračním souboru.

#komentář
klic1 hodnota
klic2 = hodnota
klic3    hodnota
klic4    hod no ta
klic5  = hod no ta
klic6    "hod no ta"
klic7    'hod no ta'

Nevýhodou je omezení na skalární hodnoty. Použití je ale zato intuitivní. Nejprve si předchozí konfigurační soubor (nebo jakýkoliv jiný) uložme do souboru mujprogramrc. Poté ho načteme a rozparsujeme pomocí ConfigReader::Simple.

use ConfigReader::Simple;

$config = ConfigReader::Simple->new("mujprogramrc");

Získali jsme objekt $config, z kterého získáme metodou get hodnotu libovolného klíče. Takto vytiskneme jednu z hodnot.

print $config->get("klic4");

Konfigurační soubory lze i editovat. Přidejme si klíč login s hodnotou pepa a uložme nový konfigurační soubor do novyrc.

$config->set("login", "pepa");
$config->save("novyrc");

Dodejme, že ConfigReader::Simple umí zpracovávat i více konfiguračních souborů zároveň.

$config = ConfigReader::Simple->new_multiple(Files => ["rc1", "rc2"]);

Automatické zjišťování formátu konfigurace

Modul Config::Auto umí sám od sebe rozpoznat jméno konfiguračního souboru i jeho formát souboru. Lepší však často bývá zadat alespoň formát ručně, neboť rozpoznávání funguje pouze heuristicky. Rozpoznávání jména konfiguračního souboru funguje na základě jména programu a je blíže popsáno v manuálové stránce.

Seznam aktuálně podporovaných formátů získáme voláním metody Config::Auto->formats.

irssi bind ini space perl colon yaml xml equal list

Pojďme však nyní vyzkoušet parsovat nějaké soubory. Co třeba /etc/resolv.conf? Poradí si Config::Auto?

use Config::Auto;
use Data::Dumper;

$config = Config::Auto::parse("/etc/resolv.conf");

print Dumper $config;

Ano, poradí. Výsledkem je následující datová struktura.

$VAR1 = {
          'search' => [
                        'vashost.cz',
                        'linux'
                      ],
          'nameserver' => '192.168.15.94'
        };

Při parsování pomocí Config::Auto stačí vynaložit minimální úsilí, modul se sám o všechno postará.

Ještě se podívejme na to, jak zadat přesně formát konfiguračního souboru.

$config = Config::Auto::parse("config.xml", format => "xml");