Nebojte se Slackwaru (1)

Seriál věnovaný distribuci Slackware a určený především pro začátečníky.

18.2.2004 15:00 | o.k. | přečteno 16028×

Jak již z názvu částečně vyplývá, nepůjde o samostatný článek, ale o seriál ve kterém se pokusím přiblížit postup instalace a konfigurace Linuxové distribuce Slackware. Jednou jsem někde četl, že používat Slackware je jako dráždit chřestýše bosou nohou :-) Možná to tak ze začátku může vypadat, ale postupem času člověk zjistí, že to co na začátku vypadalo dost odpudivě a nepřekonatelně má vlastně svůj účel a možná v tom tkví ta krása Slackwaru a to proč vlastně Slackware používám. Slackware byla první Linuxová distribuce, kterou jsem si nainstaloval a proto bych chtěl trochu oponovat mnohým tvrzením, že Slackware rozhodně není distribuce pro začátečníky. Je však pravda, že ho ani sám v současné době úplným začátečníkům nedoporučuji, protože dnes už se nikdo nemá moc chuť učit něčemu novému a obětovat tomu spoustu času a přečíst si kvůli tomu neuvěřitelné množství dokumentace. Pokusím se některé své zkušenosti vložit do tohoto seriálu a ušetřit tak mnohým lidem, kteří se rozhodnou Slackware vykoušet, nějaký ten čas i když si i přesto neodpustím poznámku, že není špatné si tu dokumentaci i tak přečíst.

Tato úvodní část bude spíše seznamovací a předem vás upozorním na to, že v této části osvětlím pouze pár základních pravidel a pojmů a provedu rozdělení disku a samotnou instalací Slackwaru se budu zabývat až v druhé části.

Příprava před instalací

Co budeme k instalaci potřebovat?

Příprava bootovacích disket

Pokud počítač neumožňuje bootování přímo z CD-ROM mechaniky je zapotřebí si vyrobit bootovací diskety.

Budeme potřebovat minimálně 3 prázdné diskety (pokud máme po ruce další počítač s běžícím Linuxem nebo aspoň DOSem, tak nám postačí pouze jedna disketa). První disketa je bootovací a obraz této diskety nalezneme na prvním instalačním CD se Slackwarem a to konkrétně v adresáři bootdisks. Je zde několik druhů obrazů disket, které se liší účelem použití. Každý obraz se liší tím, že má rozdílnou podporu hardwaru (některé obrazy podporují různé SCSI řadiče, jiné mají zase podporu pro externí zařízení na paralelním portu). Popis jednotlivých obrazů naleznete v souboru README.TXT v adresáři bootdisks. Já na svém počítači nemám žádný speciální hardware a proto použiji obraz určený pro standardní hardware s názvem bare.i. Protože mám po ruce další počítač s běžícím Linuxem, vytvořím bootovací disketu na tomto počítači a to konkrétně pak příkazem

dd if=/mnt/cdrom/bootdisks/bare.i of=/dev/fd0
nebo také příkazem
cat /mnt/cdrom/bootdisks/bare.i > /dev/fd0
Pokud nemáte po ruce počítač s Linuxem, postačí vám i počítač s DOSem v němž bootovací disketu vytvoříme příkazem
RAWRITE BARE.I A:

Na zbylé dvě diskety nahrajeme obdobným způsobem (ať již v Linuxu nebo v DOSu) obrazy rootdisků, které nalezneme v adresáři rootdisks. Jedná se o soubory install.1 a install.2. Nezapomeňte si diskety nějak odlišit (označit), aby nedošlo k jejich přehození při bootování.

Pokud máme všechny potřebné diskety vytvořeny, můžeme přistoupit k samotnému bootování.

Bootování

Pokud nám počítač umožňuje bootovat přímo z mechaniky CD-ROM máme tím podstatně ulehčenou práci. Vložíme první CD do mechaniky, v BIOSu nastavíme, aby bootoval nejdříve z této mechaniky a pokud proběhlo vše v pořádku budeme odměněni výzvou (viz obr.), která nás požádá o zvolení obrazu jádra, které si přejeme nabootovat. Pokud nemáme nestandardní hardware, stačí volbu potvrdit klávesou ENTER a začne se zavádět obraz jádra s názvem bare.i. Ke konci zavádění budeme ještě požádáni o zvolení klávesnice (klávesové mapy). Zde opět pouze potvrzuji klávesou ENTER a ponechávám defaultní volbu, tedy anglické rozložení klávesnice.

Pokud bootujeme z disket je postup úplně stejný jako při zavádění z mechaniky CD-ROM s tím rozdílem, že zavádění zabere podstatně více času. Bootovat začínáme s první bootovací disketou na které je obraz jádra s názvem bare.i. Další diskety si systém po nás postupně vyžádá - výměnu diskety potvrzujeme tradičně klávesou ENTER. Po úspěšném zavedení systému se objeví uvítací obrazovka s promptem očekávájícím naše přihlášení do systému.

Do systému se přihlásíme jako uživtel root (viz obr.). Heslo po nás nebude požadováno - je prázdné. Po přihlášení se ocitneme v klasické příkazové řádce Linuxu a k dispozici máme sadu základních příkazů. Systém umožňuje přihlášení ještě na dvou virtuálních terminálech (přepínání na další terminály se provádí pomocí kláves ALT+F2, ALT+F3). Na čtvrtém virtuálním terminálu (ALT+F4) je možné sledovat systémové výpisy - to pro případ nějakých problémů.

Rozdělení disku

Protože Slackware narozdíl od jiných distribucí neumožňuje rozdělění disku v průběhu instalace je zapotřebí si disk rozdělit již před instalací.
Upozornění: rozdělení disku znamená přepsání tabulky oddílů a proto před touto operací je dobré mít vždy na paměti, že přijdeme o všechna data na disku uložená. Proto je bezpodmínečně nutné data před každým přerozdělováním disku zazálohovat. Některé distribuce umí přerozdělit disk i bez ztráty dat a existují i komerční programy (PartitionMagic - pod Windows), které to také zvládají, ale i v tomto případě je zazálohování životně důležitách dat tou jedinou správnou volbou.

Slackware nabízí pro rozdělení disku dva základní programy fdisk a cfdisk. Oba tyto programy jsou prakticky totožné s tím rozdílem, že program cfdisk je přehlednější a má snadnější ovládání a proto jej použiji, abych to co nejvíce ulehčil začínajícím uživatelům. V příkazové řádce tedy napíšeme cfdisk (malými písmeny) a potvrdíme klávesou ENTER. Po spuštění vypadá program cfdisk přibližně tak jak je uvedeno na tomto obrázku. Z obrázku je patrné, že mám disk rozdělen na dva oddíly + nějaký ten zbyteček, který neinteligetní program v DOSu ponechal. Pokud chceme rozdělit jiný než primární master disk, předáme programu cfdisk parametr např. /dev/hdd (sekundární slave disk) tak, že jej spustíme takto:

cfdisk /dev/hdd

Ještě než přistoupíme k samotnému rozdělování disku bylo by dobré ve stručnosti zmínit některá doporučení jak vlastně disk rozdělovat. Linux obvykle pro svůj chod využívá nejméně dva diskové oddíly avšak není to podmínkou, stačí i jeden diskový oddíl a to v případě, že pro swap oddíl budeme využívat speciální soubor umístěný ve filesystému toho jediného diskového oddílu. Nikde nejsou daná pravidla na kolik oddílů by se měl disk rozdělovat a je to vždy závislé na tom k jakému účelu bude počítač sloužit, stejně tak jako velikosti jednotlivých oddílů. Některé distribuce provádějí rozdělení disku automaticky, ale samozřejmě ponechávají uživateli i možnost ručního upravení.

Pokud bude počítač sloužit jako kancelářská stanice je dobré vytvořit samostatný oddíl pro adresář /home pro jednotlivé uživatele a to s dostatečnou velikostí. Jestliže plánujete nějaké větší pokusy s Linuxem ja také dobré vytvořit samostatný oddíl pro adresář /usr/local do kterého se ve Slackwaru ukládá většina programů, které si kompilujete sami. Po případné reinstalaci Linuxu totiž nemusíte všechny tyto programy znovu překládat.

V případě serveru je zapotřebí použít zase úplně jiné schéma, například samostatný oddíl pro adresář /var. Toto byl opravdu jenom příklad jednoho ze schémat rozdělení disku na serveru. Těch schémat je opravdu mnoho a jsou závislé na účelu daného serveru.

Ještě bych asi zmínil, že u některých starších počítačů ve kterých BIOS dokáže obsluhovat velké disky (např. 40GB) pouze z části (např. vidí jenom cca 9GB) je výhodné první oddíl (nebo některý následující v případě, že první oddíl máte obsazen Windows) na disku (o velikosti cca 30MB) vyhradit pro adresář /boot. Předejdete tak případným problémům s tím, že by Linuxový zavaděč LiLo nedokázal spustit svoji druhou zaváděcí část, která by mohla ležet na disku právě za viditelnou hranicí BIOSu.

Ještě těsně před přistoupením k dělení disku bych rád zmínil, že pro Windows je dobré vyhradit oddíly na začátku disku a zvolit jim nějaký jejich nativní typ (fat) a zbytek ponechat na jejich instalátoru, ať si s tím poradí.

Vlastní rozdělení disku probíhá tak, že nejdříve smažeme stávající oddíly (tedy v případě, že nám nevyhovují, což je můj případ). Následující obrázky (obr.1 a obr.2) mazání oddílů demonstrativně ukazují.

Poté co máme oddíly na disku kompletně (nebo částečně) vymazané můžeme přistoupit k vytvoření nových oddílů. Protože mám celkem malý disk (1,2GB), tak si vytvořím pouze dva oddíly a to primární oddíl o velikosti 1100MB pro celý systém a primární oddíl o zbytkové velikosti, který využiji na swap. Celé rozdělování disku je v programy cfdisk víceméně intuitivní a nevyžaduje si tedy nějakých podrobnějších komentářů. Pro ilustraci postupu rozdělování disku přikládám několik obrázků. Snad bych jenom ještě doplnil, že u oddílu swap je zapotřebí nastavit typ na Linux Swap (82), což je znázorněno na obrázcích. Po rozdělení disku a důkladném překontrolování nových oddílů zapíšeme tabulku nových oddílů na disk (což vede ke zničení dat). Zápis nových oddílů a tím i případné zničení dat musíme ještě potvrdit napsáním yes. A to je všechno. Disk máme připraven na instalaci Slackwaru :-)

cfdisk v akci cfdisk v akci cfdisk v akci
cfdisk v akci cfdisk v akci cfdisk v akci
cfdisk v akci cfdisk v akci cfdisk v akci
cfdisk v akci cfdisk v akci

Hlášky po zápisu tabulky oddílů ohledně toho, že nemám žádný oddíl označen jako bootovací vesele ignoruji, protože nehodlám instalovat DOS a Linux tento flag pro bootování nepotřebuje. To by bylo v tomto prvním dílu asi tak všechno, v druhém dílu se vrhneme na samotnou instalaci.

Online verze článku: http://www.linuxsoft.cz/article.php?id_article=51