Po minulém teoretickém díle se dnes podíváme, jak vypadá OOP v Pythonu.
3.2.2005 09:00 | Aleš Hakl | přečteno 25418×
Novou třídu v Pythonu definujeme prostřednictvím klíčového slova
class
. Za ním uvedeme jméno nové třídy a dvojtečkou
otevřeme blok, v tomto bloku můžeme definovat metody naší nové třídy,
pokud žádné metody definovat nechceme, použijeme klíčové slovo
pass
.
class PrazdnaTrida: pass
Metody definujeme stejně jako funkce klíčovým slovem def
,
jejich první parametr (obvykle nazývaný self
) se při
volání neuvádí a obsahuje instanci, pro kterou je metoda volána. Na rozdíl
od jiných jazyků musíme při práci s instancí self
vždy
tento identifikátor uvést.
class MojeTrida: def moje_metoda(self): print self,": moje_metoda" def dalsi_metoda(self,a,b): print "Self=",self,"a=",a,"b=",b
Takto vytvořená třída se chová podobně jako funkce, můžeme ji zavolat, čímž získáme její instanci.
>>> a = MojeTrida() >>> a <__main__.MojeTrida instance at 0x403119cc> >>> a.moje_metoda() <__main__.MojeTrida instance at 0x403119cc> : moje_metoda
Metody, jejichž názvy začínají i končí dvěma podtržítky, mají speciální
význam. Nejzajímavější je jistě metoda __init__
, ta je
volána (pokud existuje) při vytváření instancí dané třídy s parametry,
které jsou při této operaci použity. Obdobným způsobem je před výmazem
instance volána metoda __del__
, ovšem její využívání
přináší různé problémy, a proto se příliš nepoužívá.
Metoda __init__
je vhodné místo k vytvoření atributů
instance (proměnných specifických pro danou instanci):
class Bod: def __init__(self,x=0,y=0): self.x = x self.y = y def posun(dx,dy): self.x = self.x + dx self.y = self.y + dy
Všimněte si že jsem parametrům x i y přiřadil výchozí hodnotu, obecně je možné v parametrech libovolné metody použít libovolnou možnost uvedenou v předminulém díle o funkcích, pouze je nutné počítat s tím, že v prvním argumentu bude vždy instance, se kterou budeme pracovat.
Instanci naší třídy Bod
tedy můžeme vytvořit například
těmito způsoby:
a = Bod() b = Bod(1,1) c = Bod(x=1,y=1)
Z příkladu doufám jasně vyplývá jakým způsobem s atributy instance
manipulujeme, není to ovšem jediná možnost, instance jsou totiž interně
implementovány jako slovníky, ke kterým můžeme přímo přistupovat pomocí
atributu __dict__
. Předchozí příklad tedy také můžeme
zapsat jako:
class Bod: def __init__(self,x=0,y=0): self.__dict__["x"] = x self.__dict__["y"] = y def posun(dx,dy): self.__dict__["x"] = self.__dict__["x"] + dx self.__dict__["y"] = self.__dict__["y"] + dy
Ve skutečnosti je mezi oběma variantami jistý rozdíl, povíme si o něm v některém z dalších dílů spolu s takzvanými speciálními metodami.
Je také možné definovat atributy tříd, neboli proměnné spojené se třídou a nikoli jednotlivými instancemi. Provedeme to tak, že uvnitř bloku, ve kterém definujeme metody, nadefinujeme proměnnou:
class SerioveCislo: cislo = 0 def __init__(self): SerioveCislo.cislo = SerioveCislo.cislo + 1 self.cislo = SerioveCislo.cislo
V příkladu opět vidíme, jak k takové proměnné přistupujeme, druhý řádek
metody __init__
ukazuje, že pokud vytvoříme atribut
instance se stejným názvem jako atribut třídy, zastíní atribut instance
atribut třídy. V našem případě budou mít tedy všechny instance výše
uvedené třídy v atributu cislo
svoje unikátní číslo.
>>> a=SerioveCislo() >>> b=SerioveCislo() >>> c=SerioveCislo() >>> a.cislo 1 >>> c.cislo 3 >>> b.cislo 2
Při definování třídy můžeme do závorky za její jméno uvést seznam předků, v případě, že vznikne kolize jmen, má přednost dříve uvedená třída.
>>> class OdvozenaTrida(MojeTrida): ... def nova_metoda(self,a,b): ... MojeTrida.moje_metoda(self) ... MojeTrida.dalsi_metoda(self,a,b) ... >>> b = OdvozenaTrida() >>> b.nova_metoda(1,2) <__main__.OdvozenaTrida instance at 0x40311bcc> : moje_metoda Self= <__main__.OdvozenaTrida instance at 0x40311bcc> a= 1 b= 2
Z předchozího příkladu je také patrné, jak je možné volat metodu
konkrétní třídy. Dodejme, že to je možné odkudkoli, nejen ze tříd od
dané třídy odvozené. Taktéž jako parametr self
můžeme
předat celkem cokoli (většinou to ovšem povede k chybě s tím, že self
postrádá nějaký atribut, se kterým daná metoda potřebuje pracovat).
Metody jsou ve skutečnosti také atributy, v případě tříd jsou to atributy s datovým typem funkce a v případě instancí se speciálním typem vázaná metoda (bound method). Vázaná metoda je funkce, jejíž první argument je vždy odpovídající instance. Z tohoto faktu vyplývá několik zajímavých důsledků:
Pokud vás zaráží, že jsem vůbec nezmínil tzv. řízení přístupu, je to
zcela správně, Python totiž podobný koncept vůbec nezavádí, s výjimkou
možnosti zapsat před název metody nebo atributu dvě podtržítka, v tom
případě Python daný název převede na
_JménoTřídy__původní_jméno
,
například __nyaa
ve třídě Neko
převede
na _Neko__nyaa
.
Existuje funkce isinstance(něco, třída)
,
vracející True
v případě, že něco je instancí
třídy třída (nebo některé třídy od ní odvozené), a
issubclass(podtřída, třída)
vrátí
True
tedy, je-li podtřída
odvozena od třídy
třída. Osobně pro tyto třídy nevidím velké využití, síla
objektového modelu jazyka Python tkví právě v tom, že můžeme vzájemně
zaměňovat instance na základě toho, jaké mají rozhraní a nikoli toho,
od čeho je jejich třída odvozená, a proto mi přijde zbytečné tuto sílu
omezovat nějakými explicitními kontrolami.
V příštím díle se podíváme na takzvané moduly, čímž ukončíme nudnou pouť po nutných základech jazyka Python a přesuneme se k jistě mnohem zajímavějšímu tématu - k různým funkcím, modulům a třídám, které nám Python nabízí.