V předchozím díle jsme narazili na pojem SQL. Pojďme se dnes podívat podrobněji na to, co se za tímto označením skrývá, a jakými peripetiemi prošel tento jazyk během svého vývoje.

SQL

SQL je jazyk, kterým databázoví klienti komunikují z databázovým serverem. Údajně pochází jeho předek, který se jmenoval Sequel (Structured English Query Language), již z roku 1974 a vyvinuli jej inženýři IBM v Jan Jose, Kalifornii. Záměrem bylo vytvořit takový jazyk, který by se co nejvíce podobal běžné řeči. Kdybyste například chtěli vybrat z tabulky faktur záznamy z roku 2005, můžete v SQL napsat něco ve stylu:

Nápad použít jazyk SQL, alespoň principielně, začala postupně přebírat celá řada dalších firem a zabudovávat jej do svých databázových produktů. Tak například firma Relational Software, Inc. (nyní Oracle), Ashton-Tate (dBASE IV), Informix, SyBase a další. V roce 1986 byl SQL jazyk prvně standardizován díky skupině ANSI. (Perlička: ANSI původně chtěla vyvinout vlastní standard na základě zcela jiného jazyka, ale SQL se jaksi prosadil sám jakožto rozšířenější - a byl přejat).

Vývoj však šel dál a v roce 1992 bylo SQL znovu revidováno. Standard začal být znám jakožto SQL92 nebo SQL2. Původní definice z roku 86 byla v té době rozšířena především o možnost definovat pomocí SQL primární klíče a specifikace SQL92 řešila rovněž pravidla referenční integrity (pokud vám tyto pojmy nic neříkají, nezoufejte. Až se k nim v seriálu dostaneme, vysvětlím je).

Od té doby již používají databáze převážně nějakou tu formu SQL. (Mimochodem, SQL není omezena jen na relační databáze. Mohou ji používat a používají ji i například databáze objektově-relační). Konečně, v roce 1999 byl přijat další standard, a to pod názvem SQL99 nebo také SQL3. Jeho cílem bylo pochopitelně reagovat na vývoj v dané oblasti a SQL99 tak přináší do databázového jazyka objektová rozšíření. Mezi věci definované v SQL99 patří například nové datové typy (large object, boolean, array, row a uživatelsky definované typy), nové způsoby spojování tabulek a nějaké ty prvky OLAP.

Pozn. OLAP je zkratka pro "online analytic processing". Zahrnuje nástroje, které umožňují z dat efektivně získávat nějaké smysluplné analytické informace - třeba pomocí jejich seskupování. Často se v této souvislosti hovoří o "managerských" informacích, protože potřebu efektivní analýzy si vyžádal zejména prudký nárůst počtu databází v obchodních aplikacích.

Nestadndardní standard

Z předchozího oddílu by člověk snadno mohl nabýt dojem, že všechny databáze budou nějakým způsobem jednotně komunikovat pomocí standardizovaného jazyka. Bohužel, není tomu tak. Skutečnost je podobná situaci, v níž se nachází jazyk HTML. V případě jazyka HTML byly přijaty určité standardy, ale jednotlivé prohlížeče s nimi zacházejí různě. Někdy prohlížeče neumějí správně zobrazit ani takové stránky, které jsou podle normy korektní. Úplně stejně je na tom standard SQL. Jednotlivé databáze se sice snaží implementovat normu, ale dochází přitom k následujícím nepříjemným jevům:

• Většina databází vyhovuje normě (ať už SQL92 nebo SQL99) s výjimkami. Znamená to, že některé věci z normy nejsou implementovány
• Většina databází si ke standardním (normalizovaným) konstrukcím a prvkům SQL přidává vlastní rozšíření. To z principu nevadí, ale vede to k tomu, že každá databáze má svá specifika.
• Většina rozšíření není mezi jednotlivými databázemi kompatibilní. Neboli, musíte se je naučit pro každou databázi, kterou budete chtít používat

To znamená jedno: Kód SQL je sice principielně přenositelný mezi jednotivými databázemi, v praxi to však většinou není pravda. Vývojáři aplikace tedy musejí vědět, s jakou databází budou pracovat.

Nemám samozřejmě nic proti rozšířením jazyka SQL. Konec konců to, co bylo dříve považováno za módní výstřelek toho či onoho výrobce DBMS se zvolna mění ve standard a bývá to časem zařazováno do normy. Rovněž je dobré si uvědomit, že rozšíření SQL nevznikají proto, že by dodavatelé neměli co dělat, ale proto, že si chtějí udržet zákazníky.

Problém je však s tou kompatibilitou. Výkon databázových systémů je často pro aplikace klíčový. Jednotlivá rozšíření standardu SQL vedou k tomu, že lze napsat kód jazyk SQL, který se bude rychleji vykonávat nebo se bude snadněji číst a spravovat. Proto odborníci na jednotlivé databáze tato rozšíření znají a používají. Praxe je tdy taková, že aby mohl být člověk databázovým specialistou, musí většinou

• buď být mimořádně schopný a pamatovat si rozšíření jazyka pro všechny databázové systémy, s nimiž pracuje, nebo
• soustředit svou pozornost na jednu databázi, důkladně ji poznat a důsledně využívat možnosti, které nabízí.

Jak je na tom MySQL

Databáze MySQL na svých stránkách lišácky uvádí: "Databáze MySQL podporuje širokou podmnožinu syntaxe ANSI 99, společně s dalšími rozšířeními, jako je příkaz REPLACE nebo klauzule LIMIT u příkazu SELECT a DELETE. Jsou podporovány rovněž alternativní syntaxe známé z jiných databázových systémů...Průběžně rozšiřujeme... verze 4.0 například přichází s podporou příkazu UNION". Otevřeně řečeno, MySQL si s ostatními DBMS v ničem nezadá a chová se úplně stejně. Nemůžeme jí to mít moc za zlé, je to přece jen dáno takovými faktory, jako je názor zákazníků nebo tlak trhu.

V našm seriálu prostě přijmeme určité odchýlení od normy jako fakt. Budu se snažit poukazovat na všechny možné syntaxe včetně alternativních a nebudu příliš často moralizovat o tom, zda daná věc plně odpovídá definici v normě. Je to dáno praxí - pokud budete vyvíjet nějakou tu aplikaci, zákazníka bude zajímat především:

1. Jak budou pro něj jeho data dostupná
2. Jak rychle se dozví to, co potřebuje, a
   
3. Jak budou jeho data bezpečná.

Zákazníky běžně nezajímá, jakými prostředky toho bude dosaženo. Někdy je ponecháno na programátorovi i to, jaký programovací jazyk použije nebo jakou nasadí pro uskladnění dat databázi. V příkladech tedy budeme předpokládat, že nasazena je MySQL a budeme uvažovat, jak dané problémy s pomocí této databáze co možná nejjednodušeji vyřešit.