Při psaní programů je vhodné dodržovat určité konvence - nejlépe
ty, které specifikovali tvůrci jazyka. Na tato pravidla se dnes
podíváme. Poté přijde řada i na některá specifika Javy,
která se v jiných jazycích buď nevyskytují, nebo mají poněkud
odlišný význam.
19.5.2005 09:00 | Lukáš Jelínek | přečteno 35194×
V následujících odstavcích společně projdeme jednotlivými pravidly pro psaní kódu. Nebude to vyčerpávající popis, zájemci o detaily nechť si přečtou přímo příslušné dokumenty. Nejedná se samozřejmě o žádné dogma, ale vřele každému doporučuji, aby se těchto pravidel držel. Je velmi nepříjemné, když někdo čte sám po sobě kód napsaný před několika měsíci, a již není schopen rozluštit, co bylo jak míněno. O problémech při předávání kódu mezi programátory ani nemluvím.
Při pojmenovávání čehokoliv ve svých programech se v maximální možné míře snažíme používat angličtinu. U mezinárodních projektů je to naprosto nezbytné, ale i v ostatních případech se to hodí. Je to přehlednější, názornější a logičtější, už vzhledem k obrovskému množství tříd ve standardních knihovnách (čím větší míra konzistence jmen s těmito knihovnami, tím lépe).
Každý název by měl co nejlépe vystihovat smysl toho, co se jím pojmenovává. Je dobré se vyvarovat nejednoznačností, podobností znaků a dalších vizuálně problematických věcí, které by činily kód méně přehledný. Vyhýbáme se také zbytečně dlouhým názvům.
Pro jednotlivé kategorie identifikátorů používáme různá pravidla:
net.somejavaproject.mail
, org.somejavaproject.db.cache
Runnable
, Throwable
, Serializable
)
nebo podle svého určení (ResultSet
, Collection
, Iterator
).
Používají se malá písmena, velké jen na začátku celého názvu a případně dalších slov v názvu.
Object
, String
, ClassCastException
FOREGROUND_COLOR
a ne LIGHT_GREEN_COLOR
. Mohou existovat
výjimky, ale to se bude týkat spíš knihoven než normálního programu.
Používají se velká písmena, případně číslice, slova se oddělují podtržítky.
fileName
, result
, i
, x
run()
, createObject()
,
eraseAllItems()
). Pro přístupové metody (tedy ty, jejichž prostřednictvím
pouze přistupujeme k datům uloženým v objektu) se používá speciální
konvence. Metody, které získávají data z objektu, začínají buď get...
(např. getColor()
, getLastIndex()
), nebo, pokud je návratová hodnota typu
boolean
, podle situace buď is...
nebo has...
(isReady()
, hasFocus()
).
Metody zapisující hodnotu do objektu mají potom prefix set...
(tedy
setColor()
, setFocus()
, setEnabled()
).
Java počítá s tím, že každá třída (kromě vnořených) nebo rozhraní má svůj
vlastní soubor. Soubor nese název třídy (rozhraní) a u zdrojového souboru
se přidává přípona .java
. Zkompilovaný soubor má potom příponu .class
,
pokud jsou ve zdrojovém souboru deklarovány nějaké vnořené třídy,
pro každou kompilátor vytvoří zvláštní soubor (k názvu zapouzdřující
třídy přidá název vnořené třídy oddělený znakem dolaru; podobně i u
vícenásobného vnoření). Anonymní třídy mají také své soubory .class
,
ale místo názvu vnořené třídy kompilátor použije pořadové číslo.
Příklad: Máme třídu MyClass
a v ní vnořenou třídu MyNestedClass
.
Budeme mít tedy zdrojový soubor MyClass.java
a z něj kompilátor
vytvoří soubory MyClass.class
a MyClass$MyNestedClass.class
.
Adresářová struktura musí odpovídat členění balíku. Máme-li tedy
balík net.mycompany.jproj.db
, potom musíme mít adresářovou cestu
net/mycompany/jproj/db
.
Vlastní kód píšeme vždy tak, aby byl co nejpřehlednější a nejsrozumitelnější. Vyvarujeme se zejména příliš dlouhých řádků (přes 80 znaků), ale i zbytečného "rozcourávání" kódu. Odsazujeme obvykle po čtyřech mezerách (i když někdy mohou být vhodnější dvě). Řádky zalamujeme vždy tak, aby věci, které k sobě logicky patří, byly na stejném řádku. Vhodné místo pro zalomení je za čárkou a před operátorem. Výrazy se snažíme zalamovat na co nejvyšší úrovni vnoření. Text na novém řádku by měl začínat tam, kde na předchozím řádku začíná daná úroveň, případně, pokud by to nevypadalo dobře, odsadíme text osm mezer od začátku řádku. Příklady nebudu uvádět, odkazuji na velmi srozumitelné příklady v popisu konvencí.
Pro zvýšení čitelnosti vkládáme do kódu prázdné řádky. Jsou vhodné zejména mezi metodami, před blokovým nebo řádkovým komentářem, mezi deklaracemi lokálních proměnných a výkonnými příkazy, a dále všude tam, kde to přispěje k čitelnosti kódu. Někde (např. mezi jednotlivými sekcemi v kódu) vkládáme dva prázdné řádky.
Podobné to je s mezerami v řádcích. Také ty dáváme do míst, kde zvýší přehlednost (přesná místa uvádí specifikace). Unární, inkrementační a dekrementační operátory však nikdy od svých operandů neoddělujeme.
Další podobná pravidla (např. co psát na jeden řádek a co rozdělit, v jakém pořadí deklarovat členské proměnné apod.) uvádí specifikace. Jejich porušení není velkou chybou, ale přece jen může poněkud zhoršit čitelnost kódu.
Zatímco předchozí pravidla byla ryze formální záležitostí bez vlivu na funkci programu, nyní přejdeme k závažnějším pravidlům - a ta už se budou týkat samotného programování. Jejich nedodržováním si můžeme snadno přivodit zbytečné nepříjemnosti.
public
, tedy s viditelností
odkudkoliv. Dobrou cestou je deklarovat proměnné jako private
(příp.
default nebo protected
) a poskytovat přístupové metody. Také metody
určené jen k vnitřnímu použití ochráníme proti přístupu zvnějšku.
Veřejné proměnné mají svůj smysl pouze u velmi jednoduchých tříd
(nahrazujících struktury známé z C/C++), které používáme pouze
k předávání dat (viz např. java.awt.Point
).
bool
vs. "BOOL
definovaný jako int
") - i když to
nebylo nutné, často se dělala explicitní porovnání. Proto se
to občas objeví i v Javě. Ovšem pozor - v Javě není hodnota boolean
přetypovatelná na žádný jiný primitivní typ (ani obráceně),
takže pokud máme číselnou (třeba int
) hodnotu, kompilátor
by její přímé vracení jako boolean
ani nepovolil.
Každý jazyk má své specifické věci, které buď jinde nenajdeme, anebo mají (více či méně) jiný význam. Proto je dobré tyto věci znát (aspoň trochu) dřív, než začneme tvořit nějaké větší programy.
V deklaracích rozhraní, tříd, metod a proměnných můžeme uvádět tzv. modifikátory, které určitým způsobem mění vlastnosti toho, co deklarujeme. Některé modifikátory jsou přítomny i v jiných jazycích (např. v C++), jiné nikoli.
final
- uvádí se u třídy, metody či proměnné a znamená, že daná entita je "konečná"
a nelze ji měnit. U třídy to znamená, že od ní nelze odvodit potomka, metodu
takto označenou nemůžeme v potomkovi předefinovat, proměnná nesmí po inicializaci
změnit hodnotu (jinými slovy - je to konstanta). Pokud je proměnná referenčního
typu, odkazovaný objekt lze měnit, ale "hodnotu odkazu" nikoliv.
abstract
- uvádí se u třídy nebo u metody, a znamená abstraktní třídu či metodu.
Abstraktní třída je třída neúplně definovaná (má některé metody deklarovány,
ale ne definovány), nelze vytvářet její instance - je určena k odvozování potomků.
Pokud metodu deklarujeme jako abstraktní, nepíšeme už její tělo a musíme
jako abstraktní deklarovat i třídu.
static
- uvádí se u metod a proměnných. Takto deklarovaná metoda je metodou
třídy (tedy nikoli instance), z dané třídy může přistupovat jen ke staticky
deklarovaným proměnným a volat jen staticky definované metody.
transient
- uvádí se u proměnných. Znamená, že při serializaci (tedy
transformaci objektu do datové podoby určené k uložení nebo přenosu)
se bude tato proměnná ignorovat. Zabrání zbytečnému uložení nepotřebných
dat, někdy je dokonce podmínkou úspěšné serializace (implicitně
se serializují veškeré objekty, na něž daný objekt odkazuje - a ty
nemusí vždy serializaci podporovat).
volatile
- uvádí se u proměnných. Označuje proměnnou, která může
změnit svoji hodnotu nějakým "nestandardním" způsobem a přístup
k ní tedy nelze optimalizovat (běžně si každé vlákno vytváří
pracovní kopii sdílených dat, modifikace se musí synchronizovat)
- každý přístup bude znamenat přístup přímo k této proměnné.
synchronized
- používá se u metod, případně bloků (synchronizované bloky).
Cílem je zajistit synchronizaci přístupu vláken k danému objektu.
Při zavolání metody (nebo vstupu do synchronizovaného bloku) se objekt
zamkne a vlákno, které metodu zavolá následně, bude pozastaveno do
doby, než první vlákno metodu opustí.
strictfp
- používá se u rozhraní a tříd. Vynutí použití striktní matematiky
plovoucí řádové čárky (pro zajištění plné kompatibility, stejných
výsledků na všech platformách).
Protože se v Javě nepoužívají destruktory, nemáme možnost při rušení objektu provést činnosti, které uvolňují prostředky použité objektem. Existuje ale jedna cesta, jak to částečně nahradit - finalizace.
Třída může definovat speciální metodu, tzv. finalizátor (metoda finalize()
).
Tato metoda se volá po tom, co se na objekt přestalo odkazovat, ale
ještě předtím, než se uvolní (garbage collectorem) paměť obsazená danou
instancí objektu.
Používání finalizace se ovšem nedoporučuje. Není totiž záruka, kdy, a zda vůbec, se finalizátor zavolá (záleží to na implementaci JVM). Proto na finalizaci nelze spoléhat a není tedy prakticky žádný důvod ji používat. Lepším postupem je vytvořit si pro daný účel nějakou normální metodu a tu ve správný okamžik explicitně zavolat.
Třídy lze prakticky libovolně vnořovat. Běžně není důvod vytvářet vnořené třídy, výjimkou jsou případy, kdy potřebujeme vytvořit třídu, kterou budeme používat pouze (nebo téměř pouze) v kontextu třídy, do níž vnořujeme:
public class OuterClass { protected class InnerClass { ... } ... }
Podobně jako třídy lze vnořovat i rozhraní. Vnořený objekt pak identifikujeme
pomocí tečkové notace, pro výše uvedený příklad to bude OuterClass.InnerClass
;
jako příklad vnořeného rozhraní mohu uvést třeba java.util.Map.Entry
.
Pro každou vnořenou třídu kompilátor samostatný soubor - viz výše (odstavec o adresářové struktuře).
Speciálním případem vnořených tříd jsou třídy anonymní. Nemají vlastní název
a definují se až v místě, kde je použijeme. Jako základ můžeme použít
kteroukoli třídu nebo rozhraní (nesmí být final
; všechny abstraktní metody
musíme implementovat).
Anonymní třídy jsou nesmírně silný nástroj, ale současně také nebezpečný. Snadnost použití svádí k nadužívání, což vede ke zbytečnému opakování stejného kódu, zhoršení přehlednosti a v neposlední řadě také zbytečné paměťové i časové složitosti. Správným postupem je používat je jen tam, kde se daný kód použije opravdu jen jednou - při opakování je lepší vytvořit standardní třídu.
Thread t = new Thread() { public void run() { System.out.println("startuji..."); ... } }; t.start();
Uvedený příklad ukazuje vytvoření anonymní třídy jako potomka třídy
Thread
. Předefinováváme zde jedinou metodu run()
. Pro každou anonymní třídu
vytvoří kompilátor samostatný soubor.
Tímto bych tedy tuto kapitolu, věnovanou javově specifickým věcem, uzavřel. Příště opět přejdeme k praktičtějším věcem, konkrétně k základům vstupně/výstupních operací. V Javě k tomu máme k dispozici silný aparát, proto je práce samotná úplnou hračkou.