Subversion (2/3) - nástroj pro správu verzí

Jaké příkazy pro běžnou práci Subversion nabízí se dozvíte ve druhé části naší třídílné minisérie.

7.9.2005 06:00 | Petr Zajíc | přečteno 22804×

V dnešním díle mini série o Subversion bychom si měli říci to nejdůležitější - tedy jak vlastně s tímto systémem "doopravdy" pracovat. Celé to předvedu na příkladech, protože to je mnohem užitečnější než cokoli vysvětlovat. A navíc, jak jsem slíbil, budeme využívat převážně příkazovou řádku - jednak kvůli rychlosti a také proto, že zrovna v případě subversion to opravdu není žádná věda.

V zásadě se totiž dá říct, že v souvislosti s prací subversion budete potřebovat znát pouze dva příkazy - svn a svnadmin. Zatímco svn je příkaz pro práci s projektem, svnadmin ovládá úložiště - repository.

Tvorba úložiště

Pokud jste četli předchozí díl, víte, že ke správnému fungování Subversion je potřeba prostor zvaný úložiště. Jelikož je úložiště v Subversion vždy v samostatném adresáři, musíte tento adresář nejprve vytvořit (navíc, úložiště lze vytvořit pouze v prázdném adresáři, pokus o vytvoření úložiště v neprázdném adresáři skončí chybou):

cd /home/zaza
mkdir repository
svnadmin create /home/zaza/repository

Jestliže se teď do úložiště podíváte, uvidíte tam nějaké soubory. Ty slouží pro práci subversion a rozhodně byste je neměli "ručně" měnit nebo odstraňovat. Na všechnu práci s úložištěm byste naopak měli použít programy svn a svnadmin.

Typy úložišť

Je dobré vědět, že nejnovější verze subversion podporují dva typy úložišť - jedno používá databázi Berekley DB, druhé nikoliv. výchozí chování příkazu svnadmin create je to, že použije "databázové" úložiště. Chcete-li to změnit, použijte přepínač:

svnadmin create /home/zaza/repository --fs-type fsfs

Přestože je "provozní" práce s oběma typy úložišť prakticky stejná, je třeba vědět, že se liší co do vlastností. "Databázové" úložiště je déle používané (a tudíž velmi spolehlivé), ale nedoporučuje se jej umisťovat na síťové disky. "Souborové" úložiště (označované jako FSFS) je relativně mladé (vzniklo v polovině roku 2004), ale je v lecčems lepší než databázové. Není tak náchylné na poruchy úložiště při násilném přerušení zápisu změn, může být na síťovém disku a tak dále. Precizní srovnání obou formátů byste našli zde, v článku ale není na podrobnější rozbor místo.

V každém případě je při tvorbě úložišť myslet na to, že subversion musí mít k úložišti přístup - mluvím o právech. Jestliže nebude subversion schopno do úložiště zapisovat, nebude vám správa verzí fungovat. Podrobnější informace.

Importujeme data "zvenčí"

Mějme (pro jednoduchost skutečně jen symbolický) projekt, na němž si práci s úložištěm předvedeme:

cd /home/zaza
mkdir projekt
cd projekt
touch soubor.txt
echo "V soubor.txt budou nějaká data">soubor.txt

Ten se dá do (existujícího!) úložiště naimportovat pomocí příkazu:

svn import /home/zaza/projekt/ file:///home/zaza/repository / -m "Import projektu"

přičemž je dobré mít na paměti několik věcí:

  1. Příkaz svn import budete za celou dobu práce s projektem potřebovat jen jednou, takže se ani nevyplatí si jej pamatovat.
  2. Adresa úložiště musí být uvedena jako URL. Jak ještě uvidíme, má to svůj smysl, neb úložiště mohou být vzdálená a dostupná (například) pomocí protokolů http(s).
  3. Přepínač -m specifikuje zprávu, která vám může později připomenout, proč jste danou akci dělali. Kromě jejího zadání na příkazové řádce se dá zpráva rovněž načíst ze souboru nebo zadat interaktivně (svn spustí systémový editor).
  4. V importovaném adresáři smí být samozřejmě více než jeden soubor. Smí (a často to tak je) obsahovat adresářovou strukturu, i vnořenou. V takových případech je naimportováno všechno.
  5. Importované soubory a/nebo adresáře ve svém původním umístění ZŮSTÁVAJÍ.
  6. Je ale dobrý nápad původní adresář zazálohovat a odstranit. Se soubory v úložišti se totiž pracuje specifickým způsobem a je dobré si na to zvyknout hned od začátku. Zásada je ta, že "ostrá" data jsou vždy pouze a jen v úložišti.

Práce se Subversion

Teorie

Běžná práce s úložištěm vypadá takto:

  1. Z úložiště si někam (většinou kamkoli, pokud váš projekt nevyžaduje specifické umístění) vytáhneme tzv. pracovní kopii projektu.
  2. Na projektu uděláme nějakou tu práci. V praxi to bude představováno nejspíš tvorbou souborů a/nebo adresářů, mazáním souborů (adresářů) nebo úpravou existujících souborů.
  3. Po ukončení práce odešleme výsledky zpět do úložiště.

Praxe

Pojďme to hned udělat. Já jsem si vytvořil složku nazvanou pracovni a do ní jsem "vytáhl" z úložiště aktuální verzi projektu. Tomuto kroku se říká anglicky "checkout" a právě proto se realizuje přepínačem co.

svn co file:///home/zaza/repository/ /home/zaza/pracovni/

Pokud se do složky /home/zaza/pracovni podívám, zjistím, že je v ní nejenom soubor "soubor.txt", ale rovněž složka .svn obsahující několik souborů. To jsou pomocné soubory vyžadované úložištěm (a ty bychom neměli přímo měnit). Tím je připravena pracovní verze projektu a můžeme začít na ní provádět změny. My můžeme tyto změny simulovat například vytvořením nového prázdného adresáře dokumenty a dopsáním druhého řádku do našeho souboru:

mkdir dokumenty
echo "Druhý řádek v souboru">soubor.txt

Jestliže je práce hotova, můžeme to celé zpětně uložit do úložiště. Tomuto procesu se říká anglicky "commit" a jeho syntaxe je opět velmi jednoduchá:

svn commit /home/zaza/pracovni -m "To jsem se nadřel"

K tomu se sluší přidat několik poznámek, takže:

  1. Při potvrzení změn se neudává adresa úložiště. Subversion totiž "ví, odkud čerpalo" a uloží změny do téhož úložiště (což je ostatně logické).
  2. Komentář (zadávaný pomocí -m) je povinný. V praxi slouží k popisu změn právě ukládaných do úložiště a měla by se mu proto věnovat patřičná pozornost. Nezřídka je totiž cenným vodítkem pro budoucí dohledání změn v souboru nebo souborech.

Jak již jsem uvedl, při checkoutu se musí zadat cesta k úložišti jako URL. To má svoje kouzlo, neb leckdy můžete přistupovat do vzdálených úložišť pomocí http. Máte-li chvilku a dostatečně rychlé připojení k internetu, můžete například vyzkoušet následující fragment kódu, který Vám stáhne na lokální disk zdrojový kód samotného subversion:

svn co http://svn.collab.net/repos/svn subversion/

(do úložiště subversion však nesmíte zapisovat, takže odpovídající párový příkaz svn commit selže).

Další příkazy

Kromě příkazů pro checkout a commit obsahuje subversion ještě celou řadu dalších příkazů, počínaje těmi pro zobrazení souborů nebo verzí, přes příkazy pro porovnávání souborů až třeba po příkazy pro větvení nebo řešení konfliktů. V tabulce jsem se pokusil shrnout některé z používanějších (soudě podle sebe, takže mě případně nekamenujte, pokud budete potřebovat jiné příkazy častěji). Jistou představu o tom, jak fungují, získáte pokud si je sami odzkoušíte.

Příkaz
Význam
svn info [cesta]
Zobrazí informace o pracovní kopii určené parametrem [cesta].
svn list [cesta]
Zobrazí výpis souborů v pracovní kopii [cesta]
svn log [cesta]
Zobrazí protokol pro verze v pracovní kopii [cesta]
svn update [cesta]
Doručí do pracovní kopie nejčerstvější verzi projektu z úložiště.
svn blame [cesta][soubor]
Oblíbené u vývojářů ;-) Vypíše [soubor] z pracovní kopie [cesta] s historií všech změn v jednotlivých verzích a to, kdo je provedl.

Věřím, že Vás tento krátký úvod patřičně namlsal a že si Subversion oblíbíte. Desítky dalších tipů a vyčerpávající informace najdete ve vynikající dokumentaci Subversion Book. Asi se mnou budete souhlasit v tom, že patřičný význam získá použití takového nástroje v případě, že budete moci sdílet informace po internetu. O tom, jak nastavit Subversion pro spolupráci se serverem Apache bude příští a poslední díl této minisérie.

Online verze článku: http://www.linuxsoft.cz/article.php?id_article=944