Minule jsme si nainstalovali FPC na náš unixový stroj, dnes se
tedy zaměříme na to, co je pro tuto kombinaci specifické, zajímavé
nebo neočekávané. Podíváme se na spolupráci s operačním systémem a
dnešní povídání zakončíme rychlou exkurzí do vnitřností
kompilátoru.
21.4.2004 10:00 | Aleš Hakl | read 15650×
DISCUSSION
Pascal není zrovna jazyk vymyšlený pro použití v unixovém
prostředí, Free Pascal ovšem tento nedostatek poměrně dobře
překonává. Základem spolupráce s unixem je jednotka
linux, toto pojmenování je poněkud matoucí, protože
se stejně jmenuje i pro jiné unixy. Tato knihovna obsahuje
pascalské deklarace různých funkcí a maker důvěrně známých
programátorům v C a některé pomocné funkce (konverze čísel z
osmičkové soustavy...).
Vzhledem k tomu, že se jedná o vlastně standardní unixové
funkce, jsou prakticky všechny dokumentovány v sekci 2
manuálových stránek. I přesto obsahuje dokumentace Free Pascalu jejich
zběžné popisy.
Použití této jednotky si ukážeme na práci s procesy. Voláním
fork(2)
vytvoříme dceřiný proces, který vypíše text na
obrazovku a skončí. Čistě z demonstračních důvodů použijeme na
začátku programu funkci uname(2), která vrací
parametry operačního systému. Z mých pokusů vyplynulo, že v
NetBSD není dostupná a tak jsem jí z verze kterou jsem testoval
na NetBSD vypustil, na celkovou funkčnost to nemá vliv (Pravdou
je že tuto funkci jsem tam dal zejména proto aby na
screenshotech z NetBSD bylo něco vidět ^_~).
Zde naplníme strukturu utsrec typu utsname
informacemi o operačním sytému prostřednictvím funkce
uname(2). Obsahem této struktury je několik polí
znaků obsahujících C-style řetězce, proto je pomocí funkce
StrPas z jednotky strings převedeme na
pascalské řetězce a následně vypíšeme:
uname(utsrec);
writeln('OS: ',StrPas(utsrec.sysname),' ',StrPas(utsrec.release));
Nyní vytvoříme voláním fork(2)dceřiný proces a
ošetříme případné chyby:
pid:=fork;
if pid=-1 then begin
writeln('Chyba při vytváření procesu.');
halt(1);
end;
Odtud už běží dva procesy, v dceřiném procesu má proměnná
pid hodnotu 0, zatímco v rodičovském procesu obsahuje
PID procesu dceřiného. Pokud
volání
fork(2) vrátí -1, znamená to, že došlo k chybě,
jejíž kód nalezneme v proměnné
LinuxError (Opět,
stejně se jmenuje i na jiných unixech, je to pouze jméno
přiřazené proměnné
errno z C.). Pokud volání
fork(2) vrátí něco jiného, je něco špatně a měli
bychom se zamyslet nad kvalitou našeho operačního systému ^_~.
Následuje vlastní kód dceřiného procesu:
if pid=0 then begin
writeln('Dceřiný proces, PID rodiče:',GetPPID);
writeln('Stiskni RETURN...');
readln;
writeln('Dceřiný proces končí s návratovou hodnotou 0');
halt(0);
end;
Dceřiný proces (tj. ten kde
fork vrátil 0) zjistí
prostřednictvím volání
getppid(2) PID rodičovského
procesu (tzv.
PPID), to
následně vypíše. Potom počká na stisk klávesy Return (Enter, CR
et cetera, znáte to ^_^) a nakonec skončí s návratovou hodnotou
0.
A rodičovský proces dále pokračuje ve své (v našem případě
žádné ^_^) činnosti. Rodičovský proces by si měl po skončení
dceřiného procesu vyzvednout jeho návratovou hodnotu voláním
waitpid(2). Pokud tak neučiní, dceřiný proces
zůstane v systému jako takzvaný "zombie". Takovéto
procesy už většinou nezabírají žadnou paměť, ale zůstávají zapsány v
tabulce procesů, odkud je vymaže až volání
waitpid(2).
writeln('Rodičovký proces, PID potomka:',pid);
writeln('Čekám na potomka...');
WaitPID(pid, @status, 0);
writeln('Potomek skončil s návratovou hodnotou:',status);
Funkce
WaitPID je wrapper kolem systémového volání
waitpid(2). Dle mého názoru není vyřešena zrovna
čistě, z čehož pramení ona lehce netradiční syntaxe s referenčním
operátorem
@.
První parametr této funkce určuje skupinu procesů, na které
čekáme a poslední parametr určuje další možnosti (například
neblokující režim), bližší detaily naleznete v manuálové stránce
waitpid(2)
nebo v dokumentaci jednotky
linux.
Dalším jistě zajímavým tématem je kompatibilita se standardními
jednotkami Borland Pascalu. Překvapivým faktem je, že jednotky
crt a graph v linuxu fungují. Jednotka
crt v podání Unixových portů Free Pascalu je poměrně
funkční wrapper kolem knihovny ncurses (což ovšem programátory v
pascalu nemusí v podstatě zajímat ^_^). Kdežto jednotka
graph funguje jako rozhraní ke knihovně svgalib.
Tento přístup sice usnadňuje portování programů z DOSu, ale není
příliš vhodný, pokud píšeme program přímo pro unix. Obzvláště
jednotka graph je pro běžné použití silně nevhodná,
bylo by mnohem užitečnější, kdyby pro zobrazování používala
přímo X11 nebo například knihovnu
SDL.
Osobně bych nedoporučoval používat tyto knihovny pro vývoj
nového software, u kterého nám jde o rozumné začlenění do zbytku
našeho unixového systému.
Free Pascal Compiler normálně produkuje staticky linkované
binárky, které by neměli mít závislosti na okolí, i přesto
zůstává jejich velikost na poměrně rozumné úrovni.
V případě použití některých jednotek (například gtk)
se toto chování změní a výsledný soubor je slinkován dynamicky.
Na zavěr dnešního dílu se pokusím objasnit, proč je kompilace
programu ve Free Pascalu výrazně rychlejší než u programu v C (a
nedejbože C++) prostřednictvím například gcc. Ačkoliv
mnoho lidí tuto vlastnost svádí na optimalizace, které
gcc provádí, není to jediný
důvod. Nejpodstatnějším důvodem je existence jednotek v
pascalu - rozhraní takové jednotky se při první kompilaci
zpracuje do binární podoby a příště se jednotka nemusí
syntakticky analyzovat. Takže pokud ve Free Pascalu uděláme
program HelloWorld, kompilátor musí zpracovat pouze tři řádky
tohoto programu. Zatímco kompilátor C u ekvivalentního programu
zpracovává řádově tisíce řádek hlavičkových souborů, ve které se
rozvine direktiva preprocesoru #include
<stdio.h>.
Opět vyzvu k tomu abyste se vyjádřili v diskuzi, kudy
pokračovat. Původně jsem přemýšlel, že bych další díl
věnoval lehkému úvodu do práce se sítí, ale raději si počkám na
ohlasy v diskuzi. Nashledanou příští středu (doufám ^_^) u
dalšího dílu.