Jak se vydává DB2

V předchozích dílech jsem opomenul zmínit release proces, který používá IBM prakticky nezměněný dodnes. Každý větší software má dvě data vydání. První je datum oznámení a druhé je datum všeobecné dostupnosti (GA - General Availability). Při oficiálním oznámení software se vydá tiskové prohlášení, ohlásí se cena produktu a přestane platit informační embargo, které podepisujete když se zúčastňujete uzavřeného beta testování. Oznámený software si již můžete objednat a pokud patříte mezi významnější zákazníky tak ho již můžete získat v jeho prerelease verzi i s podporou.

Obvyklá praxe u IBM je že prerelease verze se nabídnou k testování zákazníkům u kterých se předpokládá že o něj budou mít zájem plus všem ostatním kteří o něj písemně požádají. Tyto verze nesmíte dál šířit, ale můžete dávat dál informace o tom jak je získat - to jest který formulář vyplnit a kam ho nafaxovat. Účelem tohoto často zdůrazňovaného protikopírovacího opatření není omezit přístup k software ale získat seznam potencionálních klientů pro IBM sales team. Prerelease jsou zasílány bezplatně a jsou časově omezené do doby odhadovaného vyjití finálního produktu plus pár měsíců navrh. Když se software takto oznamuje tak je již ve stavu gamma neboli release candidate a změny ve finální verzi jsou minimální, často jen v instalačním programu a dokumentaci. Je také veřejně již znám seznam vlastností, jsou k dispozici manuály, prezentace a citace úspěšných nasazení během betatestování.

Když je software venku tak se hovoří o jeho GA (General Availability, používáno v terminologii IBM) nebo FCS (First Cusomers Shipment, používáno v terminologii Sun) verzi. Tento soft si můžete již zakoupit bez podepisování dokumentů u IBM nebo jeho partnerů a je k dispozici také telefonická podpora. Manuály jsou k dispozici jen v elektronické podobě, na papírovou verzi si musíte tak 2 měsíce počkat. Lokalizace do všech podporovaných jazyků sice jsou, ale kvalita je na úrovni betaverze. Lokalizace jsou dopilovány přibližně v době kdy vyjde první sada oprav.

Nová metodika číslování verzí

Také se povíme něco o číslování verzí. První verze DB2 na mainframových platformách byly číslovány tak jak jsme na to dnes běžně u software zvyklí t.j. verze 1.2, verze 1.3 atd. V době kdy vyšla DB2 verze 2 tak bylo toto schéma opuštěno - pravděpodobně bylo příliš jednoduché, nevypadalo dostatečně vznešeně nebo prostě někdo z marketingu zase dostal nápad. DB2 byly zpětně přečíslovány na schéma Verze / Release. DB2 verzi 1.2 se tudíž říkalo Version 1 Release 2. Takto byly přečíslovány DB2 řady 1 a toto číslování adoptovala i nově vznikající řada 2.

Zákazníci trpí obecně známou averzí k upgradu stávajících databázových systémů způsobenou obavami o tom že stávající aplikace nebudou proti nové verzi databáze fungovat bezchybně díky změněné funkcionalitě databáze. Proto neměli rádi vydávání tečkových DB2 verzí jelikož jim to zvyšovalo náklady na údržbu.

Tento problém vyřešilo marketingové oddělení. Marketingové oddělení umí řešit problémy s produktem několika způsoby: 1. změna názvu 2. změna číslování 3. změna ceny 4. změna datumu vydání. Produktu jako takového se tyto změny nikterak nedotýkají, protože marketingové oddělení na to nemá ani kompetence ani znalosti.

DB2 proto od verze 3 najela na nový systém vydávání nových verzí který je používán dodnes. Byly provedeny dvě hlavní změny oproti dosavadnímu stavu:

1. Vydávání nových verzí se zpomalilo.
Minimální rozestup mezi verzemi byl stanoven na 2 roky. Starší minor verze DB2 byli povětšinou za sebou jen o jeden rok, což bylo u nového produktu pochopitelné.

2. Minor verze přestaly být vydávány.
Tato změna je zajímavější. Od DB2 verze 3 se o DB2 mluví už jen jako o DB2 Version X. DB2 je sice pořád interně v číslech verzí vracených API označována jako DB2 X Release 1, ale toto označení se používá v dokumentaci nebo v běžné mluvě vyjímečně, protože k němu neni žádný důvod když Release 2 nebude. Betaverze jsou interně označovány X.0.0.BUILD a finální pak X.1.FIXPACK.BUILD.

Tato změna se týkala jen mainframových DB2 verzí u zbytku se minor verze stále používaly a používají se tam dodnes.

DB2 Universal Database Version 5

V roce 1996 IBM oznámila novou generaci své relační databáze DB2. Revoluční změna kterou tato nová generace přinášela byla velmi hezky charakterizována novým jménem produktu. Před DB2 verze 5 se jmenovala DB2 na každé platformě trochu jinak a používala jiné číslování verzí. Kupříkladu se používaly názvy: OS/2 Extended Edition, SQL/400, DB2 Common Server, IBM Database Manager, DB2/400, DB2/2, DB2 Parallel Edition atd. Nové jméno pro DB2 na všech platformách znělo IBM DB2 Universal Database Version 5. Počet podporovaných platforem byl v DB2 UDB 5 úctyhodný: OS/2, Windows NT, HP-UX, Solaris, MVS, AS/400, VM, VSE, SINIX, AIX, OS/390.

Kromě nového jména byl sjednocen i kód nemainframových verzí. Zhruba 90% kódu bylo po přepsání nezávislé na platformě. Sloučily se tak dvě hlavní větve - rodina DB2 Common Server (základní nemainframová DB2) a DB2 for Parallel Edition V1.2 (shared nothing cluster technologie). Mainframové verze DB2 zůstaly ve dvou hlavních odělených větvích DB2 for MVS a DB2 for AS/400, které jsou oddělené dodnes.

Sjednocení kódu umožnilo vytvářet shared nothing neboli v terminologii DB2 nazývané DPF - Database Partitioning Feature clustery i na platformě Windows NT (Linux jsme tehdy ještě v použitelném stavu neměli). Této konfiguraci clusteru se v té době říkalo MPP - Massive parallel processing. Byla to velmi výrazná nová DB2 vlastnost, zejména s ohledem na peněženku zákazníků. Platforma Windows NT byla oproti původní RS/6000 POWER architektuře založena na levném x86 hardware a software. Použitím DB2 UDB 5 s DPF bylo tak možné analyzovat velké objemy dat za přijatelnou cenu s prakticky lineární škálovatelností - stačilo přidat další počítač. DPF technologie byla v té době považována za technologickou špičku, což pravděpodobně platí dodnes. Z DB produktů používajících dnes shared nothing mne napadá kromě DB2 snad jen MySQL Cluster. DB2 měla dobrou škálovatelnost i na SMP strojích, ostatně v MPP cluster se skládal z několika SMP nodů, obvykle se používali 4 CPU na node.

Další vlastnost, která vysloužila DB2 5 přídavek univerzální, byla možnost zpracovávat audio, video a textová data v databázi pomocí takzvaných extenderů. Extender byl naprogramován jako samostatná databázová aplikace (nemusel se tedy kvůli tomu měnit DB2 engine). Nainstalování extenderu připadlo uživatelem definované typy pro daný typ dat (třeba pro obrázky), nějaké funkce pro jejich zpracování v databázi (třeba rotaci nebo škálování) a administrativní program, který ho uměl nainstalovat do existující databáze. Extendery nebyla pro DB2 novinka, uměla to totiž již čtyřka, ale spíše pro marketing, který si této vlastnosti všiml a velmi ji propagoval.

Integrace s platformou MS Windows NT byla v DB2 UDB 5 vylepšena. Přibyla podpora pro komunikační protokol Named Pipes (TCP/IP a NetBIOS již DB2 na Windows uměla). Přímá komunikace s mainframem byla možná přes protokol APPC když se nainstaloval produkt DB2 Connect. DB2 Connect se dříve jmenoval Distributed Database Connection Server (DDCS) a existuje pod stejným jménem dodnes. Dnes ale již nepoužíváme APPC pro komunikaci s mainframem, místo toho máme standardní DRDA protokol běžící nad TCP/IP který používají i nemainframové DB2 verze a tak nejdůležitější funkcí produktu DB2 Connect zůstalo překládání znakových sad. DB2 Connect je poměrně drahý produkt, jeho cena je srovnatelná s DB2 Workgroup Edition, což je za pouhý překladač znakových sad dost. IBM chce aby pokud možno aplikace přistupující k datům uloženým na mainframu na mainframu také běžely a prodala tak více mainframových CPU licencí.

Takže si můžeme shrnout proč dostala DB2 UDB Version 5 svůj nový přídavek ke jménu:

1. Univerzální podpora operačních systémů
2. Univerzální podpora architektur - MPP i SMP
3. Univerzální podpora datových typů
4. Univerzální oblast použití - byla přidána podpora pro tvorbu internet aplikací pomocí produktu Net.Data (přejmenovaná DB2 WWW Gateway)