Escape znak | Význam |
\u | jméno uživatele |
\! | číslo příkazu (historicky) |
\# | číslo příkazu (aktuální konzole) |
\H | jméno počítače |
\h | část jména počítače |
\n | nový řádek |
\w | jméno aktuálního adresáře |
\W | jméno aktuálního adresáře, ale bez případné tildy |
\a | systémový zvonek (příkaz beep) |
\d | datum ve formátu den_v_týdnu měsíc den_v_měsíci (TT MMM DD) |
\l | číslo konzole |
\r | návrat kurzoru na začátek řádku |
\s | jméno příkazového interpretu (bash) |
\t | statický čas HH:MM:SS 24 hodin |
\t | statický čas HH:MM:SS 12 hodin |
\A | statický čas HH:MM:SS 24 hodin |
\@ | statický čas HH:MM 12 hodin |
\v | verze Bashe |
\V | verze Bashe + patch level |
\\ | zpětné lomítko |
\[ | začátek speciální sekvence znaků (dále v článku) |
\] | konec speciální sekvence znaků |
Prompt může být víceřádkový. Možná to někomu připadá zvláštní, ale ono to může být velmi praktické. Máme tak spoustu místa na příkaz.
Jen na ukázku, že znaky promptu mohou být i na pravé straně od počáteční pozice kurzoru, se podívejme na tento prompt:
Ještě existují další kódy od 90 nahoru, ale to jsou jen modifikace předchozích.
Barvy se mohou občas trochu lišit. Ta samá barva může například v GUI konzoli a mimo GUI vypadat jinak. S blikáním mimo gui bývá někdy také problém.
Zkusme konečně nějaký příklad. (mezery jsou přidány kvůli sazbě - před použitím je odstraňte)
Výstup skriptu v promptu
Do promptu lze vkládat i výstup skriptu. Zkusme třeba pozdrav podle času. (Poznamenejme, že všechny zde uváděné skripty, jsou napsané v Bashi. To ale samozřejmě není podmínkou.)
Máme skript /usr/bin/prompt:
#!/bin/bash
h=$(date +%H)
if [ $h -le 3 ]; then
echo "Ahoj"
elif [ $h -le 7 ]; then
echo "Dobre rano"
elif [ $h -le 11 ]; then
echo "Dobre dopoledne"
elif [ $h -le 13 ]; then
echo "Dobre poledne"
elif [ $h -le 17 ]; then
echo "Dobre odpoledne"
elif [ $h -le 23 ]; then
echo "Dobry vecer"
else
echo "Dobrou noc"
fi
Nastavme skriptu práva pro spouštění a poté ho zanesme do proměnné PS1:
$ export PS1="$(/usr/bin/prompt)> "
Dobry vecer>
Neměl by být problém zabudovat podobným způsobem do promptu prakticky libovolný skript.
Zkusíme ještě jeden příklad. Vytvoříme nástěnku, která bude připomínat nastavené akce.
Budeme mít nějaký soubor /usr/bin/kalendar, kterým se bude nastavovat akce a data se budou zapisovat do $HOME/.kalendar.
#!/bin/bash
if [ $# -ne 5 ] || [ $2 -lt 1 ] || [ $2 -gt 12 ] ||
[ $3 -lt 1 ] || [ $3 -gt 31 ] || [ $4 -lt 0 ] || [ $4 -gt 23 ]; then
echo "Použití: $0 RRRR MM DD HH poznámka";
else
echo "$1 $2 $3 $4 $5" > $HOME/.kalendar
fi
A další soubor - /usr/bin/kalendar_ac - bude akci vypisovat:
#!/bin/bash
IFS=" "
export p=`cat $HOME/.kalendar`
ifs="$IFS"
x=($p)
IFS="$ifs"
if [ $(date +%k) -eq ${x[3]} ] && [ $(date +%Y) -eq ${x[0]} ] &&
[ $(date +%m) -eq ${x[1]} ] && [ $(date +%d) -eq ${x[2]} ]; then
echo " kalendář: ${x[4]}"
fi
Soubor /usr/bin/kalendar_ac bude automaticky spouštěn promptem. Uložme nastavení proměnné PS1 do některého konfiguračního souboru (mezery jsou přidány kvůli sazbě - před použitím je třeba je odstranit):
$ export PS1="\[\033[0;37m\][\[\033[0;31m\]\t\[\033[0;37m\]]-[\[\033[0;36m\]\u
\[\033[0;37m\]@\[\033[0;36m\]\h\[\033[0;37m\]]-[\[\033[0;32m\]\w\]\033[0;37m\]]
\[\033[1;5;32m\]\$(/usr/bin/kalendar_ac) \[\033[0;37m\] \n\[\033[0;33m\]\#>>> \[\033[0;37m\] "
Nastavíme kalendář na 16.5.2005, 8:00 - 9:00:
$ kalendar 16.5.2005 8:00 "PEPA_MA_NAROZENINY!"
Použití: /usr/bin/kalendar RRRR MM DD HH poznámka
$ kalendar 2005 05 16 08 "PEPA_MA_NAROZENINY!"
$
Když nastane hodina akce, v promptu se rozsvítí blikající jasně zelená hláška. Takhle na nic určitě nezapomeneme.
Samozřejmě má taková aplikace řadu chyb - pokud nejsme zrovna u počítače nebo nevyvoláváme prompt, nic se nedozvíme, nelze psát zprávy s mezerami, nelze se v danou hodinu zbavit hlášky bez zásahu do konfiguračního souboru a podobně. Ale naším cílem bylo ukázat možnosti promptu a na to jistě stačil.
Další možnosti
Není také od věci prolistovat adresář ~/.bashprompt/bashthemes. Je tam pár jednoduchých šablon právě pro úpravu promptu.
Jen na okraj zmiňme, že lze také změnit jméno konzole:
export PS1='\[\033]0;\u@\h:\w\007\]'
Nakonec žertík pro vaše přátele (nebo taky dobrý námět na linuxového vira). Přidejme do /etc/profile tento řádek:
Není zas tak těžké to odstranit - ale člověk musí vědět, čím to je.
Hledání v historii
Užitečnou funkci má vykřičník. Zkusme příkaz:
Provedl se třetí příkaz od začátku souboru s historií. Zároveň v historii není posledním příkazem !3, ale provedený příkaz. Příkaz, začínající vykřičníkem, je totiž vždy nahrazen příslušným příkazem v historii (a je pro přehlednost vždy po použití vykřičníku vypsán). Předáme-li záporné číslo, hledá od konce historie:
Opakování posledního příkazu je možné následovně (je synonymní zápisu !-1 nebo - což je asi jednodušší - šipce nahoru):
Vykřičník umí i hledat.
Řetězec, uvedený za vykřičníkem se hledá od konce v historii příkazů. Pokud se najde příkaz, který začíná na řetězec, uvedený za vykřičníkem, provede se. V našem případě jím může být poslední volání manuálové stránky.
Předchozí příklad hledá jen příkazy, které na daný řetězec začínají. Lze ale hledat kdekoliv na řádku. Stačí okolo řetězce připsat otazníky.
$ links www.linuxsoft.cz
...příkazy...
$ !?linuxsoft?
links www.linuxsoft.cz
...výpis příkazu...
Tento příkaz vyvolá z historie příkaz links www.linuxsoft.cz.
Hledání od konce řádku funguje na stejném principu. Ale příliš velký význam nemá.
$ !?cz
links www.linuxsoft.cz
...výpis příkazu...
I příkazy zadávané interaktivně lze komentovat. Komentář se do historie samozřejmě ukládá také. Je to neocenitelný pomocník v případech, kdy právě takto pomocí vykřičníku hledáme (a možná ještě víc než pro vykřičník to platí pro interaktivní hledání - dále v článku). Proto je zvlášťe u složitějších příkazů, které asi někdy použijeme znovu, výhodné komentovat klíčovými slovy.
$ wget -b -p -r -k -l1 http://www.linuxsoft.cz #wl
...příkazy...
$ !?wl?
wget -b -p -r -k -l1 http://www.linuxsoft.cz #wl
...výpis příkazu...
Modifikace příkazu z historie
Chceme-li příkaz vyvolat a zároveň mu přidat nějakou volbu nebo parametr, je to možné:
$ ls ~/dokumenty
...příkazy...
$ !ls -l
ls ~/dokumenty -l
...výpis příkazu...
Další možnosti, které historie nabízí je pamatování parametrů posledního příkazu:
$ ls hello.c
hello.c
$ gcc !*
gcc hello.c
...výpis příkazu...
Pokud potřebujeme příkaz velmi podobný poslednímu, lze použít náhradu pomocí ^řetězec^náhrada:
$ ping 192.168.0.4
...výpis příkazu...
$^4^11
ping 192.168.0.11
...výpis příkazu...
řetězec v posledním příkladě je nahrazen náhradou a následně vykonán.
Podobně lze měnit i jiný příkaz než poslední.
$ ping 192.168.0.4
...výpis příkazu...
$ ls -l
...výpis příkazu...
$ pwd
...výpis příkazu...
$ whoami
...výpis příkazu...
$ !-4:s/4/11/
ping 192.168.0.11
...výpis příkazu...
Ve 4. příkazu od konce bude nahrazen řetězec 4 za 11 a následně se vykoná. Takto je vždy nahrazen jen první výskyt. Všechny výskyty nahradíme přidáním volby g:
$ ls clanek.lat clanek2.lat
...výpis příkazu...
$ !!:gs/.lat/.dvi/
ls clanek.dvi clanek2.dvi
...výpis příkazu...
Interaktivní hledání
Implicitně funguje zkratka C-r. Po jejím zadání se objeví:
Teď napišme začátek nějakého příkazu. Je nalezen poslední v historii, začínající na zadaný řetězec. Opětovným zadáním C-r se přesuneme hlouběji do historie na další výskyt.
Možná o něco pohodlnější listování historií není implicitně nastaveno. K jeho aktivaci do ~/.inputrc připišme řádky:
C-g: history-search-backward
C-h: history-search-forward
Restartujme Bash, zkusme napsat začátek nějakého příkazu a pomocí C-g a C-h listujeme opět v historii.
Další možností listování je stisk M-p nebo M-n. Objeví se dvojtečka, následně napíšeme nějaký řetězec, odentrujeme a je opět vyhledán v historii. Další výskyt najdeme opětovným stiskem M-p (M-n) a ENTER. To je ale už trochu nepohodlné.
Pokud přidáme následující řádky, stiskem uvedených kláves se dostaneme na konec (začátek) historie.
C-v: end-of-history
C-b: beginning-of-history
Další možnosti
Kapacita historie se dá nastavovat pomocí proměnných HISTFILESIZE a HISTSIZE.
Pokud máme otevřeno mnoho konzolí zároveň, obvykle se příkazy v historii přepisují. Tomu zabráníme tak, že si do nějakého konfiguračního souboru uložíme příkazy:
shopt -s histappend
export HISTCONTROL=ignoredups
Je také možné ukládat pomocí již zmiňované proměnné PROMPT_COMMAND příkaz do historie okamžitě:
export PROMPT_COMMAND='history -a'
Další možnosti v man bash v sekci Commands for Manipulating the History.
Omezení expanze
Podívejme se na tento výpis:
$ cslatex c[TAB]
clanek.aux
clanek.dvi
clanek.lat
clanek.lat~
clanek.lat.backup
clanek.log
clanek.pdf
$ cslatex clanek
To je ale možností! A většinu z nich teď vůbec nepotřebujeme. Přesněji řečeno, potřebujeme jen clanek.lat.
Nastavením systémové proměnné FIGNORE se dá do jisté míry tabulátorová expanze ovládat. Modifikací jejího obsahu můžeme určit, co za soubory chceme při této expanzi ignorovat.
Přiřaďme do ní přípony souborů, které nebudou expandovat, oddělené dvojtečkami.
export FIGNORE='.dvi:~:.aux:.backup:.log'
Teď už žádné možnosti nedostaneme.
Pokud chceme toto nastavení jako trvalé, nastavme proměnnou FIGNORE v některém z konfiguračních souborů.
Jak ovlivnit, co tabulátor expanduje?
Tabulátor expanduje implicitně příkaz (první slovo řádku), jméno souboru, proměnných ($), počítačů (@) a uživatelů (~). Do jisté míry to lze ovlivnit. K tomu se používá příkaz complete.
Poměrně často se používá následující příkaz:
Parametry příkazu man jsou automaticky expandovány ze slovníku příkazů. Takže nemusíme vypisovat celý příkaz, pokud chceme jeho manuálovou stránku, ačkoliv takové je implicitní chování. Tento příkaz má jeden nedostatek - manuálové stránky nemusí mít ve všech případech shodná jména jako příkazy.
Používáme-li ls jen k výpisu adresářů, určitě využijeme následující příkaz:
Aby příkaz su expandoval jen jména uživatelů, použijme příkaz (většinou je ale už tato expanze přednastavená):
Chceme, aby echo expandoval jen systémové proměnné. Lze napsat:
complete -A variable echo
Analogicky funguje expanze názvů skupin:
Nezacházejme však do ještě větších detailů, neboť všechny hodnoty přepínače -A jsou v manuálové stránce (man bash, sekce SHELL BUILTIN COMMANDS, complete).
Teď něco praktického. Vzpomeňme na náš problém z úvodu kapitoly a podívejme se na toto:
complete -A file -X '!*.lat' cslatex
To je další možné a asi i elegantnější řešení našeho problému, který jsme vyřešili proměnnou FIGNORE. Za příkazem cslatex budou expandovat jen soubory s příponou .lat. Neváhodou je, že to pro každý příkaz musíme nastavit zvlášť.
Přepínačem -W lze přidávat slova, která budou expandovat navíc. To se občas hodí. Zdokonalíme ještě chování příkazu chgrp. Expandovat budou soubory, ale k nim ještě přidáme slova root a users jako často používané názvy skupin. Udávají se přepínačem -W, oddělené pomocí proměnné IFS (implicitně bílý znak).
complete -A file -W "root users" chgrp
Další přepínače příkazu complete už jen prolétněme. Například -P řetězec způsobí, že řetězec se přidá před každé expandované slovo. -S způsobí to samé, ale řetězec se přidá na konec. Ty použijeme maximálně tak párkrát za život, tak se jimi více nezabývejme. complete má také speciální přepínače nahrazující přepínač -A podle akce. Více na manuálové stránce.
Příkaz cd a zásobník adresářů
Proměnná CDPATH určuje seznam adresářů, které jsou prohledávány příkazem cd.
export CDPATH=".:~:~/dokumenty:"
Zadejme teď odkudkoliv cd foto a ocitneme se v adresáři ~/dokumenty/foto (tedy za předpokladu, že existuje a že není v adresáři . nebo ~ stejný adresář. Přednost totiž mají dříve uvedené adresáře).
Pokud dlouho přeskakujeme mezi 2 adresáři a mezitím provádíme spoustu příkazů, je i lepší způsob než přes vykřičník a historii.
/home/instal$ cd /usr/src/packages/SOURCES
...příkazy...
/usr/src/packages/SOURCES$ cd /home/instal
...příkazy...
/home/instal$ cd -
/usr/src/packages/SOURCES$ cd -
/home/instal$
Příkaz cd - vyvolává předposlední příkaz cd. Je tedy ekvivalentní příkazu
Co když ale přeskakujeme mezi třemi nebo více adresáři? K tomu slouží adresářový zásobník (stack).
Do zásobníku se adresáře přidávají buď příkazem cd, nebo pushd. Příkaz cd jen přemaže nejsvrchnější adresář v zásobníku. pushd adresář přidá. Obě funkce tento adresář zároveň učiní aktuálním.
Samotné pushd vymění v zásobník 2 nejsvrchnější adresáře a nastaví nejsvrchnější jako aktuální. Zadáme-li parametr +n, ntý adresář v zásobníku od posledního vkládaného adresáře je posunut na první pozici. Lze zadat i -n, v takovém případě se adresáře točí z opačného směru (od prvního vkládaného adresáře).
Funkce popd funguje podobně jako pushd, ale, jak už z názvu vyplývá, adresáře ze zásobníku maže. Parametr +n odstraní ntý adresář v zásobníku, počítaný od posledně vloženého adresáře. -n počítá od prvního vloženého adresáře.
Obsah zásobníku zjistíme příkazem dirs. Přidáme-li volbu -l, budou ve výpisu expandovat znaky ~. Jako parametr lze uvést i -n (resp. +n) - v takovém případě se vypíše jen adresář na dané pozici. Obsah zásobníku je též vypisován při každém zavolání pushd a popd.
Tuto proměnnou zmiňme jen jako ukázku, co vše je možné. Pokud použijeme tildu jako součást adresářové cesty (například v příkazu cd) a proměnnou expand-tilde nastavíme na zapnuto, automaticky se tilda změní na dlouhý zápis (významově mezi nimi samozřejmě není rozdíl).
Zkusme listovat historií. stiskem kláves esc 5 k se přesuneme o 5 řádků (tedy příkazů) nahoru. Hledání v historii se provádí pomocí esc / řetězec. Hlouběji do historie se posunujeme stiskem n.
Příkaz shopt
Opět má řadu možností, uveďme pro ukázku pouze dvě (více man bash, sekce SHELL BUILTIN COMMANDS, shopt). Pro přepínače platí, že -s zapíná a -u vypíná.
Komentáře lze deaktivovat takto:
$ #komentar
$ shopt -u interactive_comments
$ #komentar
bash: #komentar: command not found
$
shopt umožňuje například i opravování překlepů. Bohužel jen velmi málo, více to ale ani není prakticky možné a většinou ani potřeba. Lze aktivovat jen opravování chyb v názvech adresářů u příkazu cd.
Nyní napišme nějaký překlep:
~/$ cd dokmenty
dokumenty
~/dokumenty/$
Tuto činnost umí opravdu výborně interpreti jako Csh nebo Tcsh.
Aliasy
Alias je alternativním jménem příkazu. Hodí se zejména pokud často používáme nějaký dlouhý příkaz.
Aliasy bývají zapsány v souboru ~/.alias. Ten musí být vykonán při spuštění. Proto je nutné do ~/.bashrc připsat řádek:
test -s ~/.alias && . ~/.alias
Syntaxe příkazu alias je následující:
alias alternativní_jméno=příkaz
Je-li příkaz víceslovný (a to většinou bude), sazmozřejmě se uvozuje. Uvozující znak v textu se uvádí s předřazeným zpětným lomítkem. Lze uvést i více příkazů, oddělených středníky.
Pokud často spouštíme televizi příkazem
$ mplayer -vf pp=md -framedrop -autosync 1 -menu -cache 1024 dvb://ct2
je výhodné si do ~/.alias přidat řádek:
alias ct2='mplayer -vf pp=md -framedrop -autosync 1 -menu -cache 1024 dvb://ct2'
Poté ji budeme moci spouštět jednoduše takto:
(to bude samozřejmě platit po vykonání souboru ~/.alias)
Podívejme se na některé přednastavené aliasy:
alias +='pushd .'
alias -='popd'
alias ..='cd ..'
alias ...='cd ../..'
alias ....='cd ../../..'
Alias má přednost před ostatními příkazy - když tedy vytvoříme alias, který překryje nějaký jiný příkaz, spouští se právě alias. Pokud se překrývají aliasy mezi sebou, přednost má ten poslední.
Z tohoto důvodu je možné, aby byl příkaz překryt sám sebou s nějakou volbou. Pokud si chceme vždy, když voláme příkaz, který může mít za následek smazání, vyžádat potvrzení, vytvořme tyto aliasy:
alias rm='rm -i'
alias cp='cp -i'
alias mv='mv -i'
Použijeme-li tento zápis, původní příkaz nebude možné volat (samozřejmě, že uvedením absolutní cesty to jde).
Nastavené aliasy zobrazíme příkazem.
Zdroje
- man bash
- man alias
- man set
- man cd