ARCHIV

Perl (5) - Funkce I

Funkce jsou jedním ze základních prvků programovacích jazyků a to nejen Perlu a proto si je dnes zadefinujeme a popíšeme. V zápětí navážem výčtem některých funkcí, které využijeme při zpracování skalárních dat.

9.11.2004 15:00 | Josef "jose" Kadlec | Články autora | přečteno 11819×

Funkce je tedy část kódu, která vykonává určitou operaci. Voláme ji pod jejím názvem a to kdekoliv v našem skriptu. Funkce může být volána s argumenty, či bez nich. Také může vracet určitou hodnotu a nemusí.

Pozn.: v některých běžných programovacích jazycích (například Pascal) se rozlišují funkce a procedury. Kde tedy procedury jsou částí programového kódu, které jsou vykonány jako celek, ale nevracejí hodnotu. Naopak k tomu funkce jsou vlastně procedury, které hodnotu vrací a mohou tedy být použity ve výrazech. My v našem povídání o Perlu nebude tyto dvě entity rozlišovat a budeme vše označovat funkcemi.

K čemu nám takové funkce vlastně jsou? Pokud opominu vestavěné funkce jazyka Perl jako například již nám známá funkce print, které vykonávají elementární operace, tak obecně by se funkce měly použít například tam, kde je potřeba použít několik stejných řádků kódů několikrát, nebo kde je potřeba vícekrát použít stejnou operaci (ať už s konstantními hodnotami nebo s argumenty). Vedlejším efektem je jistě přehlednost kódu a také jistá modularita, kterou je zvláště efektivní u malých a středně velkých projektů (skriptů, chcete-li). U velkých projektů je často výhodnější použít OOP - objektově orientované programování.

A nyní již k samotné definici funkcí v Perlu. Obecná definice vypadá takto:

Toto je základní definice funkce. Vidíme, že základem definice je klíčové slovo sub, za kterým následuje název funkce. Tento název nekoliduje s názvy proměnných a jsou u něj, stejně jako u funkcí, rozlišována velká a malá písmena. Tělo funkce je pak ohraničeno složenými závorkami.

Funkce lze volat různými způsoby, i když jsou v zásadě stejné. Takovým, kde nemůžete nic zkazit je volání:

Ovšem znak & je povinný pouze v případě, pokud voláme funkci nepřímo - tzn. například při ověřování definování funkce funkcí defined. Dále lze vynechat i kulaté závorky a to za předpokladu, že deklarace (nebo rovnou celá definice) bude uvedena před samotným voláním funkce a funkce bude volána bez znaku &. Takže pokud chcete volat funkce takto, musíte zapsat celou definici funkce na začátek, což může být krajně nepřehledné nebo na začátku funkci pouze deklarovat takto:

A definici uvést někde v další části programového kódu nebo pro přehlednost na konec skriptu. Suma sumárum, je jistě lepší závorky používat a vyhnout se tak zbytečným problémům. Toto se netýká vestavěných funkcí Perlu, kde lze prázdné závorky vynechávat běžně.

Ještě bych měl doplnit, že procedury lze volat v jiných procedurách a tím vytvářet jisté zřetězení a rekurze.

Pokud chceme, aby nám funkce vrátila hodnotu, zařídí to funkce return, za kterou následuje buď samotná proměnná nebo výraz, takže například:

nebo

Předávání argumentů se realizuje přes, již zmiňované, okrouhlé závorky. Takže volání funkce se dvěma argumenty vypadá obecně takto:

Jak ale zacházet s těmito hodnotami argumentů v samotné funkci (definici funkce)? Proměnné se uloží do pole @_. A v těle funkce se s nimi tedy zachází jako s prvky normálního pole, takže $_[0] je první prvek pole, $_[1] je druhý prvek pole, apod. My jsme sice pole ještě neprobírali, ale berte to jako takovou vsuvku, bez které se tady neobejdeme.

Tento díl zakončíme velmi jednoduchým skriptíkem, který nám prakticky ukáže některé vysvětlené pasáže dnešního výkladu.

V příštím díle budeme pokračovat ve funkcích. Zadefinujeme si lokální proměnné, vysvětlíme si nějaké speciální případy, ukážeme si nějaké příklady a nakonec dojde i na v úvodu zmíněný seznam některých vestavěných funkcí pro práci se skalárními daty.

Verze pro tisk