Tento článek není a nechce být zasvěcenou sondou zkušeného linuxového harcovníka do hloubi duše Mandrivy či Archlinuxu, je právě a jenom popisem podstatných okolností částečného přechodu uživatele PC z klikací distribuce na nepříliš rozšířenou, ale nesmírně zajímavou „čistší“ distribuci s geny od Cruxu, Slackware a BSD. Věřím, že pomůže těm, kteří nemají tolik času jako studenti, k nalezení vlastní cesty k běžné práci s „neklikacím“ Archlinuxem a podobnými distribucemi a UNIX-like systémy.

Proč změnit distribuci

Bylo mi 36 let, když jsem v Computeru (ročník 1998) našel článek o distribucích Linuxu, mezi nimiž se skvěl Mandrake 7.2 s povedenou grafikou a dle popisu snadnou instalací. Podotýkám, že patnáct let učím finance na VŠ a počítač používám k práci a rozšiřování svých vědomostí a že počítač není mým středem vesmíru. Do té doby jsem pracoval uživatelsky s Windows 3.1, 3.11, 95 a 98. Po uživatelském testování OS/2 Warp4 v roce 1995 (pamatujete na ten krátký a nešťastný souboj OS/2 Warp4 s Win95 v médiích a na trhu?) jsem získal dotěrný pocit, že svět se ubírá s Windows směrem méně kvalitního produktu, kterým není moudré kráčet. Dospěl jsem tak postupně k poznání, že OS, který se po dvou letech "vybydlí" a je nutné jej přeinstalovat a dále riskovat jeho poměrně časté a nevyzpytatelné tuhnutí není pro práci to nejvhodnější, o jeho neproniknutelné duši nemluvě. Zkušenosti s OS/2 a s BeOS zase dávaly jasný signál, že to jde i jinak.

Mandrake 7.2 jsem po krátkém studiu instalačního manuálu instaloval z ftp jako dualboot k Win98 a musím přiznat, že jsem v bezmezné důvěře ve slibované schopnosti Mandraku ani nezálohoval data, když jsem DiskDrakem smršťoval FAT32 o předem zjištěné volné místo a na zbytek dával reiserFS. Ohromilo mne tehdy, že "ten Linux“ opravdu chodí a že se s ním dá pracovat srovnatelně a v něčem i lépe než s Win98 včetně připojení do "novellovské" sítě. Navzdory známým , ale nijak kritickým nectnostem Mandraku na něj nenadávám. Vážím si spousty dobrých vlastností této distribuce (detekce jakéhokoli HW, příjemné ovládání, spolehlivé používání všech klíčových aplikací, snadné nastavení a práce s balíčky, atd.), a mám proto Mandrivu v práci a také doma na disku, s nímž pracuje zbytek rodiny.

Mandriva je podle mne ideální distribucí pro lidi, kteří nemají na počítač dostatek času jako já a nechtějí se hlouběji seznamovat s podstatou procesů, které jinak v GUI spolehlivě ovládají. Když se ale na mém domácím stroji objevila perspektiva výměnných HDD, řekl jsem si, že jsem ještě dost neprozkoumal ani Linux ani své schopnosti vydolovat z něj co nejvíce. K takovému průzkumu je ale Mandriva nevhodná, neboť nemá standardní adresářovou strukturu a grafické nastavení často nedovolí nahlédnout do logiky *.conf souborů (pokud se vůbec takto konfigurační soubory v Mandrivě nazývají) a přizpůsobit tak systém potřebám uživatele. Kromě toho Mandriva až do současné verze 2006 díky monolitnímu init souboru pomalu bootovala a jinak dobrý RPMdrake nabízel přehnaně komplexní závislosti ( volba -nodeps pro konzolové rpm je spíše nouzové řešení) a provoz bez KDE nebo Gnome není hladký.

Naštěstí existují linuxové weby jako DistroWatch, Linuxsoft, ABClinuxu, Root a mnoho dalších, kde se lze díky mnohem zasvěcenějším ochotným uživatelům dovědět o vlastnostech různých distribucí. To mi po téměř sedmileté práci s Mandrakem/Mandrivou dodalo odvahy k ráznému rozhodnutí: Musím vyzkoušet nějakou čistší a rychlejší distribuci, kde si Linux konečně ochočím, aniž bych tím narušil své pracovní a relaxační zvyklosti. Ale jakou?

Počátkem tohoto roku (2005) se začaly objevovat články o zajímavé distribuci Archlinux, která není pro myšoidy a pro lidi, kteří přechodem na Linux vyčerpali svou adaptabilitu, neboť nabízí čistou koncepci se zaměřením na rychlost a aktuálnost. Bylo mi tou dobou jasné, že čistotu koncepce mohu najít i u Slackware, bohužel však společně s poněkud omezenou aktuálností, nabídkou aplikací a se všemi riziky "one man show“ (Patrick Volkerding a slackin' slackers prominou, ale je to tak). Gentoo je příjemné svou roll-on koncepcí, ale čas potřebný pro nezbytné neustálé kompilace a jejich latentní riziko úspěšnosti (gentooisté prominou, ale já potřebuji pracovat, zatímco oni kompilují a testují) jsem nehodlal investovat. A tak jsem se přes několik článků dostal k Juddu Vinetovi a "jeho“ Archlinuxu.

Nesmírně si vážím lidí, kteří neváhají zlepšit to, co jim z rozumných, nikoli marnivých důvodů nevyhovuje. Judd Vinet je ve svých pětadvaceti jeden z nich. Tenhle kanadský sysadmin odkojený PLD a Cruxem brzy přišel na to, že ani PLD ani Crux není dostatečně uspokojivé řešení pro servery, o desktopu nemluvě. Nejvíce jej trápil absentující solidní balíčkovací systém a možnost systematické výroby vlastních balíčků. RPM i DEB balíčky patří k distribucím, které jsou v prvním případě poněkud neaktuální (vývoj a optimalizace na i386) a v druhém poněkud přeplácané a nečitelné (všudypřítomná GUI konfigurace). Je tu Slackware, téměř perfektní – až na ty balíčky, i486 a nevýraznou podporu vývoje. Kompilační filozofie Gentoo také Vinetovi nesedla (nikoli proto, že by měl s kompilací potíže, ale proto, že kompilace je nesystémové řešení pro upgrade a bere čas). A tak se zrodil PACMAN (package manager) a PKGBUILD pro tvorbu balíčků, z BSD převzatý systém init scriptů a na tom všem postavený Archlinux jako rychlá, čistá a gentoo-like aktuální distribuce pro drtivě převažující i686 platformu.

Na stránkách Archlinuxu se v úvodu píše: "Arch Linux is an i686-optimized linux distribution targeted at competent linux users (read: not afraid of the commandline)“. Česky to znamená, že Archlinux je distribuce optimalizovaná pro i686 a pro kompetentní uživatele, kteří nemají strach z příkazové řádky (a z angličtiny, dokud se nenajde český lokalizátor). Jelikož jsem byl na tohle varování připraven, začal jsem se pídit po tom, jak Archlinux dostat na disk a jak z něj po dlouholeté myšoidiocii v krátké době nezešedivět (pleš již vlastním). O tom ale v další části.

Instalační a provozní zkušenosti s Archlinuxem

Kdo nevládne angličtinou, je v současném světě v nevýhodě. Plně to platí i o Archlinuxu. Já naštěstí tímto problémem netrpím a tak jsem před instalací strávil nějaký čas studiem překvapivě kvalitních Wiki stránek s podporou FAQ, HowTo a dokumentace. Doporučuji každému projít a případně vytisknout si vše, co souvisí s instalací Archlinuxu, dříve než se vypálí a založí instalační médium.

Pro nesmělé lze doporučit Live CD variantu Archlinuxu, která se jmenuje Archie a umožňuje osahat si Archlinux bez nutnosti instalace na disk. Učinil jsem tak i já a ohromila mne rychlost, s níž se zjevilo známé prostředí Xfce4. To mne definitivně přesvědčilo o správném rozhodnutí pustit se do opravdové instalace Archlinuxu.

Instalačních metod je více, já se zaměřím pouze na instalaci z CD, protože je nejtypičtější a nejspolehlivější. Byl jsem předem z Wiki poučen, že mohu vypálit plné CD poslední "release“ verze (ISO obrazy se uvolňují nepravidelně po cca roční době dle aktuálního stavu balíčků) nebo pouze "Base“, tedy základ, který se později snadno zaktualizuje a doplní. Zvolil jsem Base a doporučuji to všem, jestliže od data uvolnění uběhl více než měsíc (aktualizace jsou rychlé a balíčků přibývá).

Před instalací je nutné zálohovat data, protože instalátor neposkytuje možnost ponechat některý ze stávajících oddílů nezformátovaný. Instalace probíhá v "textovém“ módu, tedy pomocí strukturovaných menu s pomocnými texty, které je dobré sledovat, protože poskytují solidní oporu při výběru z daných možností a při vyplňování informací o systému. O hardware počítače, na nějž Archlinux instalujete, je třeba vše podstatné vědět předem. Instalátor nabízí kromě manuálního rozdělení disku i přednastavenou variantu, která je rozumná a doporučuji ji zvolit, pokud nechcete samostatný oddíl pro /home (vzhledem k charakteru Archlinuxu však samostatný oddíl pro domácí adresář postrádá smysl). Pro Archlinux je typické, že startovací oddíl (/boot) je implicitní volba ext2 – nač se také při bootu zdržovat žurnálováním, že? Instalátor dále nabízí úpravu základních konfiguračních souborů. Zde doporučuji věnovat pozornost locales dle předem nastudovaných parametrů, lze to ale řešit i později. Instalátor vás nepustí dále, pokud nevyberete a nenastavíte bootloader, tedy zaváděč linuxu. Zde důrazně doporučuji zvolit defaultní Grub; já jsem zvolil Lilo, na něž jsem byl zvyklý z Mandrivy, ale to se chová poněkud zákeřně při aktualizacích kernelu, s čímž jsem si užil pěkně horkou chvilku. Grub nevyžaduje v takových případech žádné úpravy nastavení ani mimořádné spouštění jako Lilo, je vůči změnám kernelu netečný a navíc lépe vypadá. Dále instalátor umožňuje výběr balíčků, což má smysl pouze u plné release verze ISO; u Base se musí instalovat vše.

Po nezbytném rebootu se natáhne systém do přihlašovacího shellu. Přihlásíte se jako root – bez hesla, které není implicitně vyžadováno ani definováno, je ale nutné pro pozdější přepínání pomocí su. Příkazem adduser se přidá uživatel, pod kterým se bude běžně pracovat. Pak již přijde ke slovu silný prvek Archlinuxu – balíčkovací systém Pacman. Začíná se (pod rootem nebo su) synchronizací repozitářů Current a Extra dle návodu z Wiky. Pak je dobré zaktualizovat všechny instalované balíčky příkazem pacman -Su. Poté si ti, co hodlají pracovat s X, nainstalují xorg, Firefoxe a nějaký WM (nabídka je široká), protože na stránkách Archlinuxu jsou všechny potřebné informace, které se při doinstalovávání aplikací a utilit a při dodatečné konfiguraci více než hodí. Kdo se obejde bez X, musí si vystačit s příkazem man a třeba s linksem...

Při prvním přihlášení do X mne překvapilo, že nelze pracovat s českou klávesnicí, než jsem zjistil, že v systému chybí konfigurační soubor xorg.conf. Naštěstí je ve Wiki i na toto téma kvalitní HowTo a tak není problém si jednou z možných metod tento soubor vytvořit a X řádně počeštit. Osobně jsem problém nejprve řešil tak, jak mi velela moje klikací zkušenost z Mandrivy – nainstaloval jsem KDE a v něm si klávesnice a jejich přepínání nastavil. Při správném nakonfigurování xorg se ale bez KDE obejdete, já nyní používám pouze lehkotonážní Fluxbox a občas XFce.

Jelikož se počítá s průběžnou aktualizací Archlinuxu, je nutné pečlivě sledovat, co říká pacman po instalaci balíčků. Já jsem to trochu podcenil při aktualizaci kernelu a tehdy ještě s Lilem jsem dospěl zákonitě k panice kernelu (blbost zaslouží potrestání). V tu chvíli jsem měl pocit, že Archlinux není pro mne. Stačilo však jediné – dotázat se na webu Archlinuxu (pravda, s použitím Mandrivy na druhém disku) ve Fóru pro nováčky – Newbee Corner (http://bbs.archlinux.org) a popsat přesně problém. Během několika minut jsem obdržel přesný postup, jak s pomocí instalačního (a zároveň záchranného) Base CD problém vyřešit. Měl jsem smůlu v tom, že se v Archlinuxu právě přecházelo z devfs na udev a já jsem nedbal všech dobrých rad, které jsem měl k dispozici. Princip přístupu k systému "oklikou“ se může hodit kdykoli po chybné konfiguraci a problémech systému, kdy je třeba upravit konfigurační soubory a z nějakého důvodu k nim nemáte přístup.

V některých případech aktualizací balíčků pacman vytváří nový "defaultní“ konfigurační soubor s příponou .pacnew nebo .pacsave – původní soubor nepřepisuje! Je dobré se podívat, co je v těch pac-něco souborech nového a zvážit, zda a jak původní soubor doplnit či upravit. Nové soubory pochopitelně neobsahují předchozí vaše a systémové úpravy konfiguračních souborů. Je tedy nesmysl starý soubor smazat a nový použít se standardní příponou .conf – toto u mne, opět z vlastní hlouposti, znamenalo nutnost dalšího (a úspěšného) použití instalačního/záchranného CD.

Celkem lze říci, že na instalaci a vyladění Archlinuxu je dobré si vyhradit volnou sobotu. Kdo má zkušenosti ze Slacku či jiných strohých distribucí jako je třeba Crux, má šanci vyvarovat se zbytečných chyb a tápání, jaké jsem zažil já. Mne to stálo v součtu hodin o den více, ale zase jsem bohatší o nestandardní nouzový postup řešení problémů. Náběh systému je oproti zřeteně zrychlené Mandrivě bleskový, logování do X je také svižné, Fluxbox i XFce fungují jak mají (je nutné konfigurovat zejména Fluxbox), aplikace se spouštějí bleskově a doposud jsem nezažil nějaký konflikt s výjimkou nestandardně nainstalovaného a na přetékajícím zásobníku dočasně tuhnoucího XWC. Pokud nefungují příkazy halt a reboot pod uživatelem, je snadná pomoc: chmod u+s /sbin/halt.

Archlinuxu chybí z pohledu českého uživatele jediné – český lokalizátor a překladatel dokumentace a také český spell v Ooo 2.0. My, co umíme česky i anglicky, se bez toho obejdeme, ale je škoda, že uživatelsky lépe koncipovaná neklikací distribuce než Slack zůstává omezena na angličtináře – zasloužila by si určitě větší rozšíření. Vývoj a údržba balíčků jsou nepřetržité – každý den jsou k dispozici aktualizace a rychle přibývají i nové balíčky s aplikacemi a utilitami. O vývoj se v současnosti stará 18 lidí, kteří za vydatné a účinné pomoci ABS (Arch Build systém) balíčkují s využitím zdrojového kódu třeba i pro jiné distribuce. Každý uživatel, který je schopen vytvořit vlastní balíčky, což je v Archlinuxu snadnější než jinde, je může poslat k oficiálnímu otestování a případnému zařazení do repozitáře Extra. Nejen z tohoto důvodu je výhodou disponovat rychlejším připojením k netu (mých půlgiga downloadu za sedm set měsíčně mi vrásky nedělá).

Archlinux mi na desktopu vyhovuje svou rychlostí, aktuálností, plnou funkčností a vynikajícími podmínkami pro studium chování systému, aniž by hrozil neřešitelný kolaps. Komunita je velmi vstřícná a rychle a věcně reaguje na každý alespoň trochu rozumně formulovaný dotaz. Máte-li trochu času podívat se na web Archu, udělejte to. Zjistíte jako já, že při nezanedbané přípravě a při respektování hlášek systému je jeho instalace, správa a především provoz čistě a libě znějící melodií z Tučňákova ( a tak trochu i z Čertíkova).

Na závěr opakovaná výzva: Najde se český lokalizátor a případně překladatel dokumentace? Kvality a perspektivy Archu si to více než zaslouží! New Archers are wellcome!